Kartomancie (Věk objevů 2)
Michael Stackpole
Zařazení ve vydaných knihách:
Fantastika – Edice Fantastická Epocha
Bezejmenný nepřítel stojí před branami a vypadá to, že existuje jediná cesta, jak zachránit Nalenyr před zapomněním. Dávní hrdinové, kteří už jednou bránili zemi, musejí být znovu probuzeni. Ke splnění tohoto cíle je však zapotřebí vykonat cestu do Pustin, kde jsou podle pověstí uvězněni – do Pustin, ve kterých není nouze o magii a nebezpečí.
Keles Anturasi, vnuk knížecího kartografa, je v zajetí znepřáteleného národa a jeho schopnosti mu snadno mohou přinést rozsudek smrti. Jeho bratra Jorima uctívají v říši daleko za oceánem jako boha. A jejich sestra Nirati dlí v ráji na pomezí života a smrti, ve společnosti svého šíleného dědečka a starého čaroděje toužícího zničit svět.
Všichni tři teď se svými společníky bojují o holý život ve světě, v němž válka na zemi zrcadlí válku na nebesích. Čeho se bohové obávají, tomu musejí lidé statečně čelit. Pomůžou jim jejich hrdinství a kouzla přežít tam, kde jsou věci zřídkakdy tím, čím se zdají být?
Přeložil Marek Čtrnáct.
Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Triton.
1. vyd., váz., formát 140x210
8. svazek Edice Fantastická Epocha.
Info o trilogii Věk objevů:
Trilogie Věk objevů, epické fantasy plné dobrodružství a exotikou vonících dálek, se odehrává ve světě, kde jsou knížecí kartografové váženými členy společnosti. Jejich úkolem není pouze mapy vytvářet, ale i aktualizovat, zkoumat neznámá místa a posouvat hranice lidského poznání. Toto řemeslo jim však vedle úcty a bohatství přináší rovněž závist a nepřátelství širokého okolí. Když se dvojice vnuků knížecího kartografa vydává na cestu tentokrát, ještě netuší, že jim průzkum nejtemnějšího kouta dosud nepoznaného území chystá odkrýt objev, který otřese světem v jeho základech.
O autorovi:
MICHAEL A. STACKPOLE
Americký autor fantastiky, narozen v roce 1957, v současné době žije v Arizoně.
Na počátku své literární kariéry přispíval do několika populárních sérií, které vznikly na motivy filmů (Star Wars) či počítačových a RPG her (Battletech, Mutant Chronicles, Shadowrun aj.).
Nadšené odezvy, zejména z řad milovníků klasické epické fantasy, se dostalo rovněž jeho původní tvorbě, kterou započal románem Hrdinou (Návrat, 2003). Na něj navázal řadou obdobně pojatých titulů, z nichž jmenujme dosud neukončenou sérii Říše Chaosu a také českému čtenáři dobře známou knihu Maska válečníka (Triton, 2003). Ta tvoří prolog ke trilogii Dračí koruna, která byla u nás rozdělena do šesti svazků, počínaje Pevností Draconis a konče Velkou výpravou (Triton, 2004–2008).
Zatím posledními autorovými literárními počiny jsou trilogie Věk objevů, zcela nový fantasy cyklus Královské kolonie a novelizace filmu Barbar Conan.
Více o Michaelu A. Stackpoleovi se dozvíte na jeho domovských stránkách www.stormwolf.com.
Ukázka z knihy:
Rychle jsem přešel cestu a vydal se po úzkém můstku na ostrov. Jakmile jsem tam byl, uklonil jsem se nepříteli a potom jsem se otočil a zasalutoval pevnosti a jejím obráncům. Ozvalo se velké jásání a potom se dolů snesl tucet hořících šípů a spálil most, který jsem přešel. Ten začal vesele hořet.
Odvrátil jsem se od něj a vstoupil do kruhu. Tak jako mnoho kruhů, ve kterých už celé věky probíhaly souboje, i tento absorboval slušné množství divoké magie. Tráva v něm, vláčná a s dlouhými stébly, byla stříbrná a cinkala, když ji mé nohy odstrčily stranou. Přešel jsem k východu, aby mě neoslepil odraz vycházejícího slunce. Sundal jsem si helmu a masku vrčícího tygra a položil je na bílý mramorový okraj kruhu.
Podíval jsem se na kwajiiny seřazené na jihu a začal jsem s výzvou. Použil jsem stejnou formuli a stejná archaická slova, jaká jsem slyšel od prvního kwajiina, se kterým jsem se setkal daleko na východě. Hlas jsem udržoval vyrovnaný, ale silný. Vložil jsem do svých slov slabý náznak opovržení.
„Jsem Moraven Tolo, jaecaiserr. Tolik let, že byste je nespočítali, jsem bránil lid Devatera. Stál jsem proti tyranii. Zabil jsem urozené i neurozené. Na tomto místě jsem před sto sedmnácti lety zabil banditu Ixuse Choxiho. Předtím jsem zabil osmnáct žáků Chadocaie Syyta a pak i jeho a ukončil jeho kacířství. Na východě jsem zabil vaše bratry. Vedl jsem útěk z Kelewanu. Prokazuji vám velkou poctu tím, že vás pokládám za hodné toho, abyste se se mnou utkali v souboji. Nebojím se ničeho, co proti mně dokážete vyslat.“
Věděl jsem, že má slova se pomalu rozšíří kwajiinskou armádou, i když míněná byla jenom pro jeden pár uší. Jestli se jejich velitel uráčí střetnout se se mnou v boji, to bylo důležité, ale k dosažení mého cíle bude stačit, když budu bojovat s ostatními. Když jeho lidé budou čekat, znamenalo to, že budou mít hlad a žízeň, bude jim horko a budou unavení. Každá minuta, kterou jsem získal, byla minuta, během které se jejich situace zhoršila.
Jeden kwajiin, který velel vhangxi, do jednoho šťouchl dřevěnou pochvou svého meče a ukázal na mě. Netvor začal pádit mým směrem. Jeho mocné ramenní a hrudní svaly se zdvihaly, jak bušil do země klouby prstů. Ani nezamířil k mostu – místo toho přeskočil mezeru a dalším skokem se vrhl na mě.
Pomalu jsem vydechl a připravil se. Přitom se na mně usadila další maska a brnění. Jaedun začal plynout, naplňoval mě, posiloval mě a měnil způsob, jakým jsem viděl bojiště a nepřítele. Ještě předtím, než bestie udělala svůj první skok na ostrov, jsem věděl, jak zemře.
Rychle jsem vykročil kupředu a vytasil meč, který jsem měl po pravém boku. Když vhangxi začal s vysoko zvednutými drápy a rozšklebenou tlamou klesat, obrátil jsem polohu meče. Čepel směřovala dozadu podél mého předloktí a její špička se dotýkala trojhlavého svalu. Naklonil jsem se kupředu, nechal levou ruku vhangxi přelétnout nad mou hlavou a potom jsem otočil zápěstím.
Špička čepele polaskala podpaždí vhangxi. Vytryskla kouřící krev a potřísnila stříbrnou trávu. Rudě zapulzovala na kameni a rozstříkla se v širokém oblouku, když se vhangxi otočil, aby se mi postavil. Udělal jeden krok se zvednutýma rukama, nechal krev stříkat do vzduchu a potom se zhroutil. Zaryl drápy do zelené trávy mimo kruh. Z přetnuté tepny vytryskla další krev a potom už vhangxi jen tiše ležel a mručel, jak se jeho obrovské plíce naposledy vyprázdnily.
V jednom plynulém záblesku stříbra jsem znovu zastrčil meč do pochvy a znovu jsem se otočil proti kwajiinovi.
„To si mě pletete s řezníkem, že proti mně posíláte zvíře? Nebo snad máte méně odvahy a méně cti než tahle neživá hrouda?“
Vlastně jsem doufal, že proti mně kwajiin v přední řadě pošle ještě několik dalších vhangxi, tentokrát ve skupině, ale viděl, jaké by to mělo následky. Kdybych porazil tři, mohl poslat pět, a kdybych zabil pět, mohl by poslat devět, ale nic z toho by neukázalo jeho odvahu ani čest. Měl jenom jednu možnost.
Vystoupil kupředu a uklonil se. Nosil znak krvavé lebky a zvýšil hlas, aby ho všichni slyšeli. „Jsem Xindai Gnosti z klanu Gnosti. Bojoval jsem tolik let, že bych je sám nespočítal. Zde jsem zabil mnohé. A zabil jsem mnoho svých příbuzných, abych si vysloužil tu čest, že mohu vést vojáky…“
Přerušil jsem ho. „Ty jsi velitel zvířat, ne válečník.“
Vylekaně se na mě podíval a zaváhal, když se zezadu z kwajiinské řady ozvalo slabé nelibé reptání. Začal znovu. „Jsem Xindai…“
Znovu jsem ho přerušil. „Tvé jméno, tvůj původ a tvá historie mě nudí, pasáku. Máš-li odvahu, pojď a střetni se se mnou.“
Vytasil meč a dal se do běhu.
Otočil jsem se k němu zády a zatímco jsem na něj čekal, přešel jsem doprostřed kruhu. Jeho kroky zaduněly na mostě. Potom se ztišily, když běžel ke kruhu. Na trávě kovově zazvonily a potom se zastavily, šest stop ode mě. Vyskočil do vzduchu s mečem vysoko pozvednutým a s oběma rukama na jílci – už teď mířil s čepelí dolů v úderu, který by mě rozpoltil od temene až po hrudní kost.
Ustoupil jsem o půl kroku. Zvedl jsem ruce, zkřížil zápěstí a pevně chytil jeho zápěstí. Naklonil jsem se kupředu, čímž jsem zkrátil oblouk jeho skoku a udeřil jsem s ním o zem. Se zamručením nadskočil, ale dřív, než znovu dopadl na zem, vytrhl jsem mu meč, obrátil ho a přípíchl ho k zemi skrz hrdlo.
Otočil jsem se, nechtěl jsem sledovat, jak se zmítá, když z něj uniká život. Nechal jsem zvonění trávy, aby mi popsalo jeho poslední agónii. Když pominulo, rozpřáhl jsem ruce a podíval se k jihu.
„Teď chápu, proč za sebe necháváte bojovat zvířata.“ Posadil jsem se na okraj kruhu. „To mezi vámi není nikdo, kdo by byl válečníkem?“
Přišli další, bylo jich celkem patnáct. Ti mladí přišli rychle a bláhově. A rychle a bláhově i zemřeli. Někteří přišli opatrně a formálně bojovali, ale jejich strach je ochromil a jejich pradávné formy jim sloužily jen do té doby, dokud se nesetkali z útokem, ke kterému se nenaučili protiútok. Ten nejnebezpečnější přišel nonšalantně, jako by na světě neměl jedinou starost. Jeho čepel mě sekla pod pravé oko a on měl velké potěšení z toho dívat se, jak mi teče krev.
Tak jsem ho oslepil, aby krásu toho pohledu už nikdy nic nezastínilo.
Konečně se jejich armáda rozdělila a kupředu vystoupil klín zástav. Nejvyšší mezi nimi nesla beraní hlavu, vypadala docela rozzuřeně. Pod ní vlála řada praporů, každý se znakem jiného podřízeného klanu. Přední řady se rozestoupily a kupředu vystoupil vysoký, štíhlý muž. Stejně jako já měl dva meče a odložil helmu a masku. Došel na druhý konec mostu, ustoupil stranou, aby se kolem něj mohl odpotácet slepý válečník, a krátce se mi uklonil.
Rozhodl jsem se také uklonit, hluboce a uctivě. Válečníci na cimbuří Deraelkunu jásali.
Kwajiin potřásl hlavou. „Jsem Gachin Dost. Toto je má armáda.“
„Jsem Moraven Tolo. Nepotřebuji armádu.“
Můj nepřítel se pomalu usmál. „Já vím, co se snažíš udělat.“
„Vždyť to také dělám.“ Dovolil jsem si přivřít oči. „Zastav mě, jestli jsi toho schopný.“
„Jsem více než schopný.“ Tasil oba meče a natáhl je do stran, s hroty namířenými k nebi. Sekl pravým mečem dolů. Na východě se rozezněly bubny a východní křídlo jeho armády začalo pochodovat kupředu. Druhá čepel klesla, a druhá polovina kwajiinské armády zahájila útok.
Přešel most a zastavil se. Za jeho liniemi vyletěly planoucí šípy a zapálily tento most. Šedé pramínky kouře ho dostihly a začaly se kroutit kolem něj. Postoupil k okraji kruhu a zkřížil si čepele na hrudi. „Zápasil jsem s bohy a zvítězil jsem.“
Pokrčil jsem rameny. „Také jsem měl sny, o kterých jsem se domníval, že jsou skutečností.“
Potřásl hlavou. „To už stačí. Jestli mě chceš zabít, zkus to. Ať uspěješ nebo ne, výsledek bitvy to nezmění.“
Rozpřáhl jsem ruce. „Ať promluví tvá ocel.“
Po obou stranách se rozpoutala bitva. Nebe zčernalo šípy. Křičící muži padali z cimbuří. Pásy modrých válečníků padaly probodané. Ranění nadávali a úpěli… nebo jen vydechli a zemřeli, když se snažili zkrvavenými prsty zastavit řeky krve. Útočné žebříky se zvedaly a muži s halapartnami je odstrkovali. Další muži padli, když balisty vypustily oblaka kopí.
A nad tím vším, v tmavošedém sloupu dýmu, vlála vysoko nad Deraelkunem zástava raněného medvěda.
A pod pevností jsem já zápasil s Gachinem Dostem.
Dvojice čepelí se blýskaly a zvonily, jak jsme kryli útoky. Meče švihaly prázdnými seky a tráva vyzváněla, když jsme dopadali ze skoků. Štípání bolesti, malé ranky, které by – nebýt nějakého otočení nebo sklouznutí – vedly ke ztrátě údu nebo otevření tepny. Tvrdý kryt dvěma meči uvěznil třetí, který odletěl kouřem. Další meč sebraný mrtvole, sek, červená čára nad kolenem, další úder, který utnul několik palců z pramene vlasů nebo usekl ucho.
Přibližovali jsme se a míjeli se, v tom kouři jsme se spíš cítili, než viděli; naše pohyby byly skryté a zvuky udušené bitevní vřavou. Rychlý sek přesekl tkanice, takže hrudní plát se uvolnil… další sek ho osvobodil úplně. Chránič předloktí zastavil sek, ale články brnění se rozdělily a zaryly se do masa pod ním. Bodnutí, zaúpění a prst zkoumající zranění břicha.
Odskočili jsme od sebe. Ztěžka jsme dýchali a z oděrek a říznutí nám tekla krev. Do ran stékal pot a zažehával bolest na místech, kde jsem ani nevěděl, že jsem zraněný. Strhl jsem si potrhanou obrněnou suknici, která mi měla chránit nohy. Sklonil jsem se kupředu, cítil jsem každý rok svého věku a ještě celé eony navíc. Potom jsem si olízl rty a pokynul mu, aby šel blíž.
Gachin, jehož černé vlasy se potem a krví lepily na jeho tvář, se klidně usmál. „Ty mě nezabiješ.“
„Můj plán nikdy nebyl zabít tebe.“ Kývl jsme směrem k jihu. „Chtěl jsem jenom zabít tvou armádu.“
ISBN: 978-80-7425-110-8 EAN: 9788073875114
Cena: 389,- Kč, cena při nákupu přes eshop: od 311,- Kč do 350,- Kč
Na každý nákup automaticky získáváte 10% slevu, podle celkové výše objednávky pak můžete tuto slevu zvýšit na 15% nebo 20%.Více informací naleznete v sekci Košík nebo Dodací podmínky.
PŘIDAT DO KOŠÍKU