Fakt hustej nářez (Bratrstvo krve 2)
František Kotleta
Zařazení ve vydaných knihách:
Fantastika – Edice Fantastická Epocha
V první knize to mimozemšťanům ještě prošlo, teď se ale zbytky zdecimovaného upírstva vydaly do posledního boje. A že tenhle boj začíná ve čtvrti plné bojechtivých transvestitů, není nakonec na škodu.
Jenže žlutí okupanti mají dost síly vzdorovat, a jestli po něčem touží, tak je to odkázat upíry jednou provždy do mýtů a legend. Ve hře je ale ještě jeden hráč – někdo podivný, kdo za sebou zanechává radioaktivní stopu…
Pokud má být lidstvo znovu svobodné, je potřeba odpálit pár bomb a najít spojence, kteří mohou být mnohem nebezpečnější než ti nejhorší nepřátelé.
František Kotleta se vrací a je ještě hustější, akčnější a zábavnější.
1. vyd., měkká vazba., formát 110x180, 288 stran
12. svazek edice Fantastická Epocha
O autorovi:
František Kotleta (*1981)
Rodák z Bruntálu, spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník. Pochází z umělecké rodiny, jeho matka byla tanečnice, gymnastka a špionka, již pro neohrožené občanské a politické postoje perzekuovali natolik, že byla nucena před StB uprchnout do zahraničí. O Kotletově otci se nic neví. Podle některých indicií je jím Michail Gorbačov, kterého Kotletova matka svedla během tajné návštěvy Bruntálu.
Dva roky strávil ve věznici Heřmanice, za což ale mohlo pouhé nedorozumění. Vzhledem k datu jeho narození si policie spletla nevinnou párty s ilegální oslavou narozenin Adolfa Hitlera. Při pokusu o rozehnání večírku zbil Kotleta sedm policistů do bezvědomí a jejich veliteli usekl několik prstů na ruce řeznickým sekáčkem.
K literatuře se dostal až ve výkonu trestu, kde se seznámil s dílem velikána české akční sci-fi, Jiřího Kulhánka. Po několika neúspěšných pokusech rozvíjet Mistrovo dílo (kterýžto nápad mu posléze ukradl Martin Moudrý) se rozhodl vstoupit na trnitou cestu originální tvorby a hned jeho prvotina byl jednoznačný zásah do černého.
Hustej nářez (2010), úvodní díl cyklu Bratrstvo krve, je dílo plnokrevné, sofistikované, avšak zároveň neoddiskutovatelně zábavné, a okamžitě se v české literatuře stalo kultem, který nemá obdoby. Drsný, ale emotivní příběh několikasetletého upíra Jana Bezzemka, který je nucen společně s dalšími krvesaji bránit Zemi před invazí zlovolných mimozemšťanů, obsahuje všechny potřebné ingredience, aby překonal úzké mantinely žánrové tvorby a stal se plnohodnotným uměleckým dílem, takzvanou vysokou literaturou vhodnou pro intelektuály i pro normální slušné čtenáře.
(Informace o autorovi jsou stručnější verzí medailonku, který na vlastní nebezpečí připravil redaktor časopisu Pevnost Jiří Popiolek. Ihned po jeho odevzdání bohužel záhadně zmizel, ale říká se, že se skrývá v nejmenované vesničce na Ostravsku, kde žije po tarzanovsku jako člen zdivočelé kočičí smečky)
Zpráva šéfredaktora magazínu Pevnost, Tomáše Němce, o cestě za Františkem Kotletou
Dnes, po všech těch událostech, které se na pomezí května a června staly, si uvědomuji, že jsem se choval jako blázen. Bylo ode mě bláhové domnívat se, že se mohu vypravit do oněch končin a přinést osobní svědectví o muži jménem František Kotleta, aniž bych za to málem zaplatit cenu nejvyšší – vlastní život. Měl jsem poslechnout varování všech, kteří mě od mého bláznivého nápadu zrazovali. Jenže ono to všechno na první pohled vypadalo tak nevinně – vypravit se do Bruntálu a spatřit na vlastní oči bruntálského řezníka a jednoho z nejlepších českých spisovatelů Františka Kotletu.
Dosud každý, kdo měl s Františkem Kotletou co do činění (včetně naší redakce), se s ním kontaktoval prostřednictvím e-mailu, jenže to mi nestačilo. Chtěl jsem ho spatřit na vlastní oči, potřást mu rukou a vyřídit mu od Jirky Kulhánka, že až ho potká, tak mu dá přes držku.
V redakci Pevnosti jsem si vybral dvoutýdenní volno a spolu se svými spolupracovníky Petrem Koppelem a Jaroslavou Chalásovou jsme vyrazili na vlak do Bruntálu. Podle internetového vyhledávače to nebyl žádný problém. Stačilo sednout na italský zázrak jménem Pendolino na trase Praha–Olomouc a zbytek dojet lokálkou z Olomouce do Bruntálu. Jenže naše cesta skončila v podivném malém městečku jménem Moravský Beroun. Vlak, který měl dál pokračovat do Bruntálu, zde zastavil, poslední cestující z něj vystoupili, a ocelový oř už se nerozjel.
„My ale máme lístky až do Bruntálu,“ klepal jsem na špinavé, pavučinami omotané okénko nad kterým se skvěl nápis Pokladna.
Po deseti minutách jej prudce otevřela hubená žena s krhavýma očima, čímž zpřetrhala pečlivě vyráběnou pavučinu a vyhnala pavouky z jejich domova.
„Běž do prdele, vožralej dobytku, dneska není apríl,“ odpověděla mi rázně s těžkým přízvukem, z něhož se mi rozzvonilo v uších.
„Paní průvodčí, já jsem rozhodně střízlivý a žádám vás o informaci, kdy jede vlak do Bruntálu. Mějte, prosím, slitování. Táhneme se k vám až z Prahy,“ zkusil jsem zabrnkat na ženskost, o které jsem doufal, že je v ní někde hluboko ukryta.
Nebyla.
„Z Prahy?“ podívala se na nás tři nedůvěřivě. „Z Prahy tu byli naposledy v osmaosmdesátým vod StB. Ležej támhle v tý bažině,“ mávla rukou kamsi k hlubokému lesu. Tou druhou se podrbala na chlupatých nohou, které trčely z ajznboňácké modré sukně.
„Opravdu jsme z Prahy. Mohu vám ukázat občanský průkaz,“ prohlásil jsem.
„Občanský průkaz? Co je to za novoty?“ zavrtěla zamítavě hlavou ženština.
„Poslyšte, vy tři, dám vám dobrou radu. Za hodinu se tenhle vlak vrací do Olomouce. Nasedněte na něj a zapomeňte, že jste kdy v životě slyšeli slovo Bruntál. Do tý doby se schovejte na hajzlu, ať vás tu nenajdou místní chlapi. Tahle kopretinka by na černým trhu vynesla nejmíň padesát litrů pálenky a tři ovce,“ pohodila hlavou k vyděšené Jarče.
Dnes, s odstupem několika týdnů, vím, že jsem ji měl poslechnout, nahnat naši skupinku do páchnoucích toalet a pak se prostě vrátit zpátky do civilizované Olomouce. Jenže já cítil, že jsem příliš blízko setkání s Františkem Kotletou, a tak jsem zatnul zuby a znovu onu ženu požádal o informaci, kdy jede vlak do Bruntálu.
„Do Bruntálu vlaky nejezděj od padesátýho roku. Každej vlak byl přepadenej a kdokoliv v něm jel, toho okradli nebo znásilnili Bruntálci. Proto se v Ostravě rozhodli trať zrušit. Vytrhali koleje a udělali z nich ostnatý dráty na Mamulův val.“
„Mamulův val?“ zeptal se kolega Petr.
„To je bariéra, která brání Ostravu, Krnov a Opavu před bruntálskými nájezdy. Už to není tak strašný jako na počátku devadesátých let, ale i tak si Ostraváci dávaj pořádnýho majzla, aby v něm ucpali každou díru.“
„Dobře,“ potřásl jsem zmateně hlavou nad vším, co mi ona dobrá žena řekla. „Tak mi alespoň poraďte, kam nejblíž k Bruntálu se můžeme dostat?“
„Do Dvorců. Jezdí tam traktor a jestli máte peníze, můžete si skočit na korbu.“
* * *
Jak chlupatá průvodčí poradila, tak se i stalo. Cesta na traktoru do osady jménem Dvorce trvala zhruba půl hodiny a stála padesát korun na osobu. Na korbě jsme se tísnili ještě s jednou stařičkou cikánkou a jejími šesti dcerami. Když jsme jí řekli, že jedeme do Bruntálu, pokřižovala se a nabídla mě a Petrovi, že pokud máme zájem, půjčí nám některou z dcer, kterou si vybereme, protože: „Estli jedete do Bruntálu, tak stě blázni a súlož s bláznem přináší štěstí.“
S ohledem na stále vystresovanější Jarču jsme po krátkém zaváhání této velkorysé nabídky nevyužili.
Dvorce byly ještě zuboženější místo než Moravský Beroun. Hned po vystoupení z traktoru na malé návsi nás obklopily špinavé potrhané děti a dožadovaly se bonbonů, peněz nebo alespoň devítimilimetrových nábojů. Naštěstí nás brzy vysvobodil dvorecký starosta Alois Lexa, odvedl nás do své luxusní vilky, která měla ve sklepě dokonce pancéřový kryt („Aby se bylo kde ukrýt, když se Bruntálcům podaří překonat Mamulův val.“), dal nám jídlo a nabídl dokonce i přespání. S radostí jsme přijali. Na večer pak sezval do svého domu nejvýznamnější občany obce – faráře, bývalého tajemníka KSČ, hajného, šéfa dobrovolného hasičského sboru a také velitele místní domobrany.
Byl to vysoký statný muž s obličejem posetým jizvami. Mezi svými spoluobčany požíval velké vážnosti, protože se mu údajně v několika přestřelkách podařilo zabít tři Bruntálce. Starosta nás hostil domácím masem, klobásami a režnou a nutil nás stále dokola vyprávět, co je ve světě nového.
Velmi jej a jeho návštěvníky rozrušily hlavně informace o tom, že Václav Havel už není prezidentem, Američané vtrhli do Iráku a Karel Gott se oženil. Když jsem z batohu vyndal den starý výtisk Lidových novin, nutili mě z nich hlasitě předčítat a se zaujetím pak komentovali všechny novinky, které se ve světě udály.
Nakonec došlo i na sličné cikánky, které na večírek u starosty přivedl pan farář. Na své si přišla dokonce i Jarča, která kolem půlnoci zmizela s velitelem domobrany Bronislavem Böhmem. Druhého dne, poté, co jsme se s pomocí kyselých okurek a šťouchaných brambor se slaninou zbavili kocoviny, nám Bronislav Böhm slíbil, že se pokusí dostat nás do Bruntálu.
* * *
Vyrazili jsme v noci. Naši výpravu vedl pan Bronislav na koni, Jarča mu dělala spolujezdce a my s Petrem jsme každý dostali od starosty jednoho mezka. Za vesnicí Bílčice se nám podařilo proniknout skrz slavný Mamulův val. Šlo skutečně o val. Z bruntálské strany je za ním ještě hluboký příkop naplněný nášlapnými minami a před nimi ještě několik řad ostnatého drátu.
Naštěstí náš průvodce znal tajnou stezku, kudy nás opatrně provedl. Podél vodní nádrže Slezská Harta jsme se k ránu dostali až na dohled Bruntálu. Tam nás náš průvodce opustil. Dlouze se loučil s Jarčou, nám pak potřásl rukama a se slzami v očích nám slíbil, že na naši počest sepíše báseň.
„Odpočívejte v pokoji,“ řekl nám pak na rozloučenou a divoce popohnal koně i mezky.
* * *
Bruntál, navzdory všemu, co se o něm vykládá, vypadá jako celkem průměrné město. Na první pohled naprosto nic nenasvědčuje tomu, co se v něm odehrává ve skutečnosti. Svítilo krásné jarní slunce, ptáci zpívali a lehký vítr do ulic přivál svěží vzduch z jesenických hor. Lidé, kteří vypadali stejně jako jakýkoliv běžný člověk, chodili městem a nevšímali si nás, jako bychom se procházeli ulicemi Brna nebo Prahy. Alespoň takový byl náš dojem. Vše se zvrtlo v okamžiku, kdy jsme se vypravili nakoupit si nějaké jídlo do prodejny Jednota na náměstí, abychom po předchozí náročné cestě posnídali.
Všechno probíhalo v naprostém pořádku, dokud se nás tlustá prodavačka s bradavicí na nose nezeptala: „Odkud jste?“
„Z Prahy,“ odpověděla jako vždy bezelstná Jarča.
Lhostejnost v prodavaččině obličeji najednou vystřídal ďábelský škleb. Když jsme opouštěli obchod, vyšla s námi na náměstí a zakřičela mohutným hlasem: „Hej, lidi, pojďte sem, tihle jsou z Prahy!“
Během pár minut se kolem nás srotil dav Bruntálců. Na malou chvíli jsem si, já blázen, myslel, že se nás třeba chtějí také vyptat na novinky ze světa a uctít nás svou pohostinností, ale když se najednou v jejich rukách začaly objevovat nože a vidle, došlo mi, že náš konec se blíží.
Strhli nás na všechny na zem. Mně a Petrovi kolem nohou ovázali provazy a za nadšeného křiku smýkali našimi těly v prachu náměstí. Z Jarči mezitím strhali oblečení a hnali ji vidlemi za námi.
„Upečem si Pražáky, upečem si Pražáky!“ skandoval dav rozdivočelých Bruntálců.
Jejich vedení se ujal hubený šlachovitý muž s černou patkou ve stylu Adolfa Hitlera. Mohlo mu být sotva padesát. Dav jej poslouchal na slovo.
„Nejdřív je oběsíme, pak znásilníme!“ zakřičel a odpovědí mu byly nadšené výkřiky.
„Nemohlo by to být naopak?“ zaúpěla zoufalá Jarča, která v tu chvíli vycítila šanci alespoň na prodloužení života.
„Ne, nemohlo. My to děláme vždycky takhle. Jsme přece Bruntálci,“ odpověděl jí Černá patka.
Cítil jsem, jak mě někdo postavil, a kolem krku mi utáhl provaz.
A pak najednou dav zmlkl.
Nejdřív jsem si pomyslel, že jsem už mrtvý, ale potom jsem se podíval tam, kam směřovaly pohledy všech lidí. Na konci náměstí stál muž jako hora, s dlouhými černými vlasy, na nichž měl naražen rybářský klobouček a v rukou svíral velkou řeznickou porcovací sekyru.
„Kotleta,“ špitl někdo vedle nás s nábožnou úctou.
„Ach, Bože,“ zašeptal jsem. Ten člověk skutečně připomínal Františka Kotletu, jak jsem ho znal z jediné fotografie, kterou kdy dovolil publikovat.
„Nech nás dělat naši práci! Jsou to Pražáci, ty přece můžeme věšet!“ křikl směrem ke Kotletovi Černá patka.
„Opravdu jste Pražáci?“ zeptal se nedůvěřivě muž se sekyrou.
„Jsme z časopisu Pevnost. Já jsem šéfredaktor Tomáš Němec, přijel jsem udělat rozhovor s Františkem Kotletou kvůli jeho knize!“ zakřičel jsem zoufale.
„Kniha? Co to je?“ poškrábal se za uchem Černá patka.
„Pusťte je,“ nařídil muž v kloboučku.
Ostatní jej okamžitě poslechli. Rozvázali nás, mě z krku zmizela smyčka a Jarče někdo vrátil její ukradené oblečení, do kterého se okamžitě nasoukala.
„Na to nemáš právo, Kotleto!“ zaúpěl Černá patka a přistoupil k oslovenému. Ten však náhle máchl sekerou a hlava Černé patky se i s patkou svalila do prachu. Tělo jej za chvíli následovalo.
„Ještě někdo si myslí, že Kotleta nemá na něco právo?“ zeptal se, vytáhl z kapsy kapesník a pečlivě do něj otíral krev.
„Jsou tvoji,“ řekla prodavačka, která nás prvně udala.
Kotleta pokýval spokojeně hlavou, otočil se na patě a vyrazil pryč. Popohnal jsem kolegy a běželi jsme za ním.
„Děkujeme ti Františku,“ řekl jsem a prohlížel si svého velkého hrdinu, autora Hustýho nářezu a člověka, který nám zachránil život.
„Nejsem František, jsem Josef, jeho mladší bratr. Franta je v Brazílii,“ odvětil.
* * *
Zpočátku jsem byl sice z tohoto zjištění dost nešťastný, ale jednak jsem byl rád, že nám zachránil život a pak, když jsem vstoupil do proslulého řeznictví rodiny Kotletů, připadal jsem si jako v nebi. Ano, tady František porcoval maso a napsal svou knihu. To nejlepší ovšem mělo teprve přijít, když nás Josef Kotleta zavedl až do svého domu, kde měl satelitní telefon.
„Zkusíme se s ním spojit, co myslíte?“ mrknul na nás spiklenecky a vytočil číslo. Za minutu se ozval z reproduktoru zvučný hlas.
„Nazdar, Pepíno, co je novýho?“
Ano, byl to hlas Františka Kotlety.
„Zdravím, já jsem Tomáš Němec z Pevnosti. Vypravil jsem se za vámi do Bruntálu, abych zjistil, kdy vyjde druhý díl Bratrstva krve,“ řekl jsem koktavým hlasem.
„Tak z Pevnosti, hm,“ zamyslel se František Kotleta. „To je zatraceně dobrej časopis. Ten čtu.“
Podlomila se mi kolena. V životě jsem neslyšel hezčí slova.
„Poslyš, kámo, bohužel teď nemám moc času.“ Než jsem se stačil zeptat proč, ozvala se z telefonu střelba následovaná výbuchem.
„Už jsou zase tady, zmrdi. Musím končit, nezlob se. A, kámo, pamatuj si –“
Co jsem si měl pamatovat, jsem už však neslyšel. Opět se ozvala střelba, tentokrát mnohem silnější. „Končím, pozdravuj Kulhoše.“
To byla poslední slova Františka Kotlety. Pak bylo spojení přerušeno.
„Co se to tam dělo? Proč je vlastně v Brazílii? A co ta střelba?“ udeřil jsem na Josefa Kotletu.
„Hledá tam naši mámu. Víc ti radši neřeknu, seš pražskej pisálek a ještě bys to prásknul. Pojď, dám ti ty papíry.“
Celý zmatený jsem se nechal odvést zpátky do obchodu. Josef Kotleta otevřel malou skříň, v níž byla hromada papírů určených k balení masa a uzenin, nyní porůznu secvaknutá sešívačkou. Náhodně z nich vybral jeden štos a podal mi ho. Na prvním papíře bylo rukou napsáno: Fakt hustej nářez, napsal František Kotleta.
Ukázka z knihy:
Jsou staří známí, které člověk vidí rád, a potom ti, o nichž doufáte, že je už nikdy nespatříte. Jeden z nich se jmenoval Fred Channon.
„Máš bejt dávno mrtvej, hajzle,“ zašeptal jsem.
* * *
Stál v boční uličce. Vypadal trošku jinak, než jsem si pamatoval. V levém očním důlku měl zařízení, které mu trčelo pár centimetrů ven jako liliputánův penis a místo levé ruky měl cosi matně lesklého. Řekl bych, že mu kartani „vypěstovali“ novou bionickou ruku.
A vedle něho stáli pánové Dino a Piero. Slovo „kurva“ v mé mysli zaznělo snad tisíckrát. Ale tady bylo na místě. Tady by kurvoval i papež. Co papež, sám Buddha by křičel: mrdat všechny zasraný egyptský zmrdy do prdele ostnatým drátem. V řadě za touhle podivnou trojicí stála četa kartanů. A když říkám četa, tak myslím skutečně četu. Muselo jich být nejmíň čtyřicet. Táhli se do dálky ve dvojstupu jako panici ve frontě na pokus o světový rekord v bukkake.
Jak se říká ve východních Čechách, „čert sere na jednu hromadu“. Takže když problém, tak pořádný.
Přikrčil jsem se a rozběhl se na druhou stranu. Pode mnou kráčel rozvážným a velmi rozvláčným krokem Gerhard. Vyndal jsem z kapsy hrst euromincí a hodil je po něm. Briskně se otočil směrem, odkud eurocenty přilítly. Pravačku už měl pod bundou, jak sahal po glocku. Zahrál jsem si na Albeje Charduka a rukama mu naznačil, že jsme po krk ve sračkách, za rohem číhá plná prdel mimozemšťanů a někdo nám vrazil kudlu do zad.
Germán se otočil a naznačil mi: uklidni se a lezu za tebou nahoru. Tak jsem se uklidnil a počkal, až za mnou vyleze. Jen co nakoukl přes obrubu střechy, zbledl. Popošli jsme dál od stěny, za kterou se schovávalo tohle shromáždění.
„Co je to monstrum vepředu?“
„To je Fred Channon. Šéf Legie nesmrtelných. Ten bastard je fakt nesmrtelný. Už jsem si dvakrát myslel, že jsem ho zabil a on je zase tady. Vylejzá z hrobu jako zombie. Ty mi spíš vysvětli, co tu dělají Dino a Piero.“
Gerhard pokrčil rameny.
„Mágové nás zradili. Respektive ne nás, ale Sangot. Už to jednou udělali, pamatuješ?“
„Jo, kurva. Ale proč teď?“
„Síla zvyku?“ Znovu pokrčení rameny. „Nejjednodušší vysvětlení je, že kartani nakonec o jejich existenci měli tušení. A mágové se zřejmě báli, že je dřív nebo později dostanou. Podle mě si tuhle zradu naplánovali, už když jsme byli u nich. Báli se na nás vrhnout sami – zvlášť potom, co jim Petra udělala v té svatyni při vymítání –, tak nám strčili do auta štěnici a poslali hochy na špinavou práci vyjednat obchod s ufounama. Asi doufali, že zabijí dvě mouchy jednou ranou – zajistí si bezpečnost a navíc se zbaví Sangot, která se jim zjevila po tisíciletích.“
„Jenže Sangot je v Petře. Zabijeme ty zmrdy.“
Neptal jsem se. Tohle jsem upířímu parťákovi oznamoval.
„Zabijeme. Až přijde čas. Teď musíme zmizet. S touhle armádou se potýkat nemůžeme.“
„To máš recht. Bereme roha.“
* * *
Jenže čert sere na jednu hromadu.
* * *
Ten výstřel pocházel ze slonobijky. Vyskočil jsem a rozběhl se podívat, co se stalo. Petra stála před autoopravnou, v ruce svírala kouřící pušku z továrny Holand and Holand a v prachu u nohou se jí válel robokop.
* * *
Nebyl to slon, ale dopadl stejně. Výstřel z takové blízkosti mu notně pochroumal kus hrudního plátu a podle toho, jak legračně hýbal pažemi a vydával zvuky jako splašené Atari, měl žluťásek po žížalkách. Asi šlo o zvěda. Petra mu vpadla do zad a nezaváhala. Armáda pod námi se dala do pohybu.
Gerhard z tašky vylovil granáty a začal je metat na ulici jako mistr světa v žonglování nastřelený speedem. Zase došlo na jeho slova. Když má Němec cestovat přes Balkán, vždycky k tomu potřebuje granáty.
* * *
Co se v uličce plné kartanů dělo během Germánova bombardování, respektive granátování, jsem neviděl. Letěl jsem ze střechy rovnou do prostoru před autoopravnou. Dopadl jsem na zem a vysekl dokonalý parakotoul. Jak jsem se postavil, už jsem v pravačce držel odjištěného Deserta.
Právě včas. Naproti nám se řítil Fred Channon a v závěsu za ním Siciliáni.
Petra zaklekla do podřepu a vypálila ze slonobijky. Pan Dino udělal přesně to, co před chvílí kartan. Akorát přitom bylo hodně, opravdu hodně krve. Škoda, že jsem neměl čas si tuhle situaci vychutnat. Upír dopadl na zem a zkusil se postavit. Nešlo to. Ono to jde vůbec blbě, když vám uletí kus břicha a třetina páteře se vydá na vyhlídkový let albánskou ulicí. Ostatní orgány na tom určitě nebyly o mnoho lépe. Většina se proměnila ve výživnou kaši. Jedno bylo jasné. Toulaví psi budou mít dneska hody.
Nevýhodou slonobijky bylo to, že měla jenom dva náboje a časově poněkud náročnější nabíjení. I tak to ale Pierovi nepomohlo. Napálil jsem mu tři kulky z Deserta do obličeje. Proletěly skrz a přísahal bych, že skončily v některém z kartanů, kteří se sem blížili v závěsu ve stále spořádaném dvojstupu.
* * *
Dalších sedm výstřelů ho zastavilo definitivně.
Do prachu ulice jsem vypustil prázdný zásobník. Zalovil jsem v kapse, vyndal druhý a – Fred mě doběhl a plnou rychlostí nabral ramenem. Spadnul jsem na záda a Kateřinin Syn s tahem rozjetého vlaku dopadl na mě. Bionická ruka mě udeřila do hrudi. Bolestí jsem upustil zásobník do prachu ulice. Vypadlo z něj několik nábojů.
„To, kurva, nevíš, že si tu budou hrát děti? Co když to najdou?“ zaskřípal jsem mezi zuby, když jsem ho do hlavy mlátil prázdným Desertem. Izraelská pistole vážila dvě kila, ale s Fredem to ani nehnulo.
Rozhodl se mi oplatit stejnou mincí. Já bušil do hlavy jeho, on mě. Já jeho. On mě. Bylo to jako tenisové utkání sester Williamsových.
Aparátek, kterým mu nahradili oko, temně vrčel, ale Fred Channon nepronesl jediné slovo. Jako by byl na dálkové ovládání.
„Zabil jsem tě dvakrát, zabiju tě potřetí, kartanská děvko,“ prskal jsem a pro změnu jsem se mu místo bušení do hlavy pravačkou propracoval mezi nohy.
Kolem mě se mihla šmouha ocelové barvy. Jeden z kartanů, kteří sem přibíhali, dostal zásah slonobijkou. A za ním letěl druhý.
Fred mě také přestal mlátit a místo toho se rozhodl mě uškrtit. Bionická ruka měla slušný stisk. Zkoušel jsem ji levačkou odtrhnout, ale jen jsem trochu zmírnil tlak. Začínalo to vypadat, že dopadnu jako alexandrijští mágové v Petřině/Sangotině péči.
* * *
Prach v ulici se zvedal. Způsobil ho dusot nohou desítek žluťáckých robokopů. Kartanské stromořadí kolem nás houstlo. Slonobijka se přestala ozývat.
* * *
Jenže já měl oči a mysl soustředěné jen na Freda Channona a jeho novou ruku škrtičku.
„Áááááááááááá!“
To jsem naštěstí nebyl já. Výkřik patřil Fredovi. Konečně jsem mu mezi nohama něco nahmatal a zmáčknul to. Tiskl jsem a drtil a snažil se dát veškerou sílu do ničení Fredových koulí. Naštěstí stisk na mém krku povolil. Můj naopak zesílil.
„Tak vidíš, že mluvíš,“ řekl jsem mu.
Fredova tvář se zkřivila bolestí, zčervenala a z oka mu vyhrkly slzy. Volnou levačkou jsem ho udeřil do břicha. Rána s ním ani nehnula. Naopak. Jako by se tím probral. Drtil jsem mu dál jeho mužskou výbavičku, ale Fred dokázal ovládnout bolest.
„Zemřeš,“ řekl búrskou angličtinou.
Udeřil mě do obličeje. A znovu a znovu, jako by bolest, která ho před chvílí ovládla, najednou přestal vnímat. Povolil jsem stisk jeho moudí a zkusil ho ze sebe shodit. Marně. Rozbil mi nos. Rozrazil ústa. Prach kolem nás vířil. Konečně mě jeho ruce přestaly drtit. Chytil jsem je a pevně stiskl. To ho nezastavilo. Fredova hlava se přiblížila k mé a provedla ďábelsky silnou hlavičku. Mé temeno se vtisklo nejmíň půl centimetru do prachu ulice.
A znovu.
A znovu.
ISBN: 978-80-7425-134-4 EAN: 9788074251344
Cena: 259,- Kč, cena při nákupu přes eshop: od 207,- Kč do 233,- Kč
Na každý nákup automaticky získáváte 10% slevu, podle celkové výše objednávky pak můžete tuto slevu zvýšit na 15% nebo 20%.Více informací naleznete v sekci Košík nebo Dodací podmínky.
PŘIDAT DO KOŠÍKU
Kde nakoupit tento titul v elektronické podobě (eBook):