V létě 1914 vstupovala rakousko-uherská armáda do války naplněná optimismem. Ve vyblýskaných uniformách a s kapelami, které vyhrávaly Zachovej nám, Hospodine či Radeckého marš a ozývaly se i melodie velkoněmecké. Po čtyřech letech válčení však z mapy Evropy už Rakousko-Uhersko zmizelo. Změnila se přitom i česká politika. Na počátku války v českých zemích nebyla významnější politická strana, která by se programově zasazovala o samostatný stát. Teprve zvýšený tlak militaristických kruhů, který zbortil demokratické instituce v rakouské části monarchie, a sbližování s prušáckým Německem posilující germanizační tendence, přivedly českou politickou reprezentaci (domácí i exilovou) na cestu k samostatnosti.

Čeští zástupci odmítli nesmělé pokusy císaře Karla (1916–1918) na federalizaci Rakouska a prostřednictvím skupiny kolem T. G. Masaryka, jež organizovala čs. legie, získali podporu dohodových státníků. Na konci října 1918, ve chvílích, kdy „stát československý vstoupil v život“, už zase vyhrávaly v ulicích kapely: namísto rakouských vojenských pochodů zněly melodie Františka Kmocha.