-
SKLADEM

Petr Zajíček

Michaletydebile

1. vydání
vazba – vázaná s přebalem
145 x 205 mm, 168 stran
ISBN / ISSN: 978-80-7425-119-1 EAN: 9788074251191
169 Kč 127
ukázka
ZAŘAZENÍ:
ŠTÍTKY:

Pěticí povídek v této knížce vstupuje do literární arény autor dosud neznámý, leč překvapivě vyzrálý. Petr Zajíček čerpal své tragikomické příběhy ze života, z běžného denního shonu, přeplněného stereotypními banalitami a živočišnými potřebami, leč přesto ukrývajícího křehké okamžiky. Jsou to okamžiky lidského sblížení, jiskry lásky, akordy souladu a harmonie. Jeho postavy se nacházejí v okamžiku, kdy náhoda v nich vykřeše dávno zasutou vzpomínku na citový zážitek - první erotický pokus, studentskou lásku, dětskou idylku se starosvětskou atmosférou, trpce groteskní příhodu z politické výstavy a vše uzavírá hořká bilance dvou životních ztroskotanců, kteří se – každý svým způsobem – vyrovnávají s bezcitností svého okolí. Autor vypráví jejich příběhy bez laciného sentimentu, jazykem nezřídka drsným, leč paradoxně laskavým.

Ukázka z knihy:

(začátek první povídky)

Ida
Bylo teplo a větrno. Nevím, proč mám rád právě tuhle kombinaci, ale je to tak. Mockrát už mě napadlo, že bych s tím měl něco dělat. Teplý vánek foukne a člověk si hned začne připadat jako svobodná bytost. Takový nesmysl!
Ze stromu jsem měl docela slušný přehled o svých svěřencích, kteří se drze rojili do náručí mého tepla. Se zájmem jsem pozoroval, jestli jim vítr napoví to, co mně. Krást třešně. Zpočátku jen bloumali, postávali, ani k hemžení se nijak neměli. Pak jednoho z nich napadlo zaklonit hlavu a pohoda byla ta tam.
„Šéfe, bylo by tam eště něco pro studující mládež, nebo můžou krást jenom kantoři?“
Jíra byl drzý rejpal, takže jsem si musel pospíšit.
„Čemu se divíš, hošo, krademe všichni, máme demokracii! Akorát kdo má panděro jako ty, musí čekat, že se někdo, koho příroda tak nevodflákla, ustrne a hodí mazánkovi třešničku!“
Utrhl jsem pár třešní, gestem rozsévače jimi počastoval hiphopové postavy pod sebou a znechuceně lezl dolů. Jen proboha ne vnitřní monolog! Po hodině sebezpytování dojdu k tomu, k čemu vždycky. Ukazovátko jsem si vybral sám, teplo a vítr je občasný bonus.
Nic jiného než otrávené obličeje se od nich nedalo čekat. Na mně zas nikdo nemůže chtít, abych měnil svoji strategii. Nasadí se patřičný odstín hlasu, jako že z toho kolem taky dvakrát nejásám, pohled někam za ně, jen necivět výchovně do očí! Žádné sbližování, to už mám za sebou. Na tyhle téměřlidičky platí namachrovanej řízek, co umí rovnat do latě. Největší chybou je hra na velkou psychologii a individuální přístup! Kdepak, nejlíp všechny na jednu hromadu, na otázky odpovídat otázkou a především žádný malér! Zatím to vždycky fungovalo. Zatím.
„Tak co, borci, jak to de? Ztuha, co? Jídlo nic moc a cimry hrůza! Dneska se krade všude, co naděláte. No nic … Tak dáme klášter, aspoň si spravíme voko, ne?“
Jejich reakce nevybočila z normálu. Drzí začali mumlat svoje obvyklé protestní songy, přidrzlí nasadili ksichty a zbytek kapuci. Dopadlo to celkem slušně, jen nepovolit. Tyhle exkurze jsou k nepřežití! Jako by nestačilo, že na ně civím celé dopoledne, den co den. A teď tři dny mamkataťka v jednom kuse!
„Hele, pudeme na férovku! Vodpoledne je moje, váš je večer! Jinak tady na baráku, tak si vyberte!“
Nějakou chvíli to trvá, než je člověk dokáže správně přečíst, takže vím, kdy má cenu tlačit, prskat nebo i kopat, a kdy si nasadit kapuci jako oni.
„Kdybyste tady byli s kolegou Rychtaříkem, tak vás čeká vodpolední trojboj. Výstava paličkovanejch krajek, zdymadlo a rodnej dům Prokopa Diviše. A večer budete usínat s vlkem! Se mnou si vomrknete klášter na kopci, a když neuděláte průser, tak večer může bejt třeba dýza. Co vy na to?“
Zbytečná otázka, ale položit se musí.
„No nějaká akce bejt musí, aby to tolik neřvalo. Vo tom snad žádná! Hele, kdo chce, tak pěšky do kopce, kdo umí autobusem, tak vodjezd v půl třetí. Pokud se neztratíte v tomhle rušným zapadákově, Pacák! Bílek! tak ve tři před klášterem. Já zařídím ten zejtřek na přehradě a nějak dorazím. Jsme domluvený! A žádnej podraz, borci!“

Cvak! Stačí cvak a jsem jiný a jinde. U sebe. Znechucený vším, co dělám, utrápený z pohledu dopředu. Proto tyhle okamžiky malého soukromého vybočení. Kamufl áž, fi nta, která poslední dobou už nezabírá, ale co se dá dělat, když po ruce nic jiného nemám.
„Uááááááá!“
Zařvat si v liduprázdné uličce na okraji městečka není žádný odvaz.
„Kurva život!“
Slabota. Už to není, co to bývalo. Ještě nedávno jsem si dával záležet na výslovnosti a užíval si slasti být alespoň na okamžik řadovým sprosťákem, co si odskočil od katedry, a teď se snažím mít tuhle svoji trapnou exhibici co nejdřív za sebou.
„Vedral je bolševický hovado!“
To už jsem přehnal. Koho zajímá sametový přemet našeho bývalého soudruha ředitele? I mně už je ukradenej.
„Žádnej Vedral tady nebydlí, akorát vedle Sýkora a naproti Kmoníček, esli dete za ním. Copak byste rád?“
Správná otázka, ale co se mě týče, tak přichází pozdě.
„Já … Dobrý den, promiňte, zamyslel jsem se … Je to tady dobře
ke klášteru? Já jsem tu sice už kdysi byl, ale z téhle strany jdu poprvé.“

autor/ka obálky : Helena Jiráková

HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ

mohly by Vás také zaujmout tyto knihy

V NAKLADATELSTVÍ BRZY VYJDE

ANEB NA CO SE TĚŠÍME

KALENDÁŘ AKCÍ

CO SE U NÁS DĚJE

ZŮSTAŇTE V KONTAKTU

  • Adresa:
    Kaprova 12/40
    110 00 Praha 1
  • Telefon:
    +420 224 810 353 - obchod +420 224 810 352 - redakce
  • E-Mail:
  • Jsme také na:

Partneři nakladatelství Epocha

Copyright © 2002 - 2020 , Nakladatelství Epocha s.r.o.