V redakci jsme si promluvili s Kristýnou Sněgoňovou o knihách, psaní i novém projektu, který chystá s Františkem Kotletou...

Kristýna Sněgoňová nadchla fanoušky i kritiky svou prvotinou Krev pro rusalku, která se v prvním roce od vydání dočkala nejen dotisku, ale i audiopodoby. Loni zazářila s městskou fantasy Zřídla a teď se vrací s postapokalyptickou novinkou Město v oblacích, které popisuje jako svůj srdcový projekt... 

IMG_1121Jak bys Město v oblacích představila těm, kdo o něm ještě neslyšeli?

Je to kniha, která spojuje městskou detektivku s hororem ze světa po apokalypse, a to mě na ní baví. Začíná ve městě plném lidí nepřipravených na život ve světě budoucnosti a končí ve městě plném lidí, kterým se nepřipravenost škaredě vymstila. Je tam všechno, co mám ráda, temná zákoutí, strašidelná podzemí i příšeráci. A vzducholodě. Všude musí být vzducholodě.

Město v oblacích nabízí čtenářům nejen zajímavého hrdinu, ale i propracované prostředí, které oproti tvým předchozím knihám nemá ukotvení v současnosti. Jak vypadá taková tvorba světa od nápadu k praxi?

V hlavě jsem od začátku viděla všechno jasně – konstrukce, na kterých město stojí, i Ward-Floresovy brány, kterými se dá cestovat – problém byl, že to v ideálním případě mělo dávat smysl. Přišla jsem za skvělým Honzou Jíšou s prosbou o pomoc při psaní stroje, který dokáže ohnout prostoročas a jehož prostřednictvím můžou postavy překonávat velké vzdálenosti. Brzo pochopil, že moje znalosti fyziky končí u kuličky na podlaze jedoucího vlaku, a nakonec řekl: „Strašně se stydím za to, co jsem vymyslel, ale musíme doufat, že většina lidí ví o fyzice ještě míň než ty.“

V knize najdeme i řadu zajímavých detailů, které čtenářům lépe představí knižní svět – útržky z manuálů pro technický personál, pamfletů, letáků a podobně. Baví tě připravovat si podobné materiály, když píšeš knihy?

Vůbec ne. Nenávidím časové osy a popisy fungování světa. Potřebuju ze sebe vyzvrátit příběh, všechno ostatní jsou podružnosti, dokud nenapíšu poslední slovo. Pak se vrátím na začátek a začnu zkoumat rozsah škod, jako třeba postavy, které po dvou kapitolách změnily jméno i vzhled a já si toho nevšimla. Při psaní Města ale bylo všechno trochu jinak. Měla jsem pocit, že ten svět je, i když v něm zrovna nejsem já. Že se někde za rohem nebo za zdí pořád něco děje.

IMG_9979Tvé postavy jsou často vyšetřovatelé nebo detektivové. Vede tě k tomu láska k uniformám, nebo jsou hrdinové determinovaní příběhem, který chceš vyprávět?

UNIFORMY! Blbé je, že skoro nikdo z mých hrdinů je ve skutečnosti nenosí.

Když se vrátíme k tvým předchozím knihám, tvá prvotina, Krev pro rusalku, zaznamenala raketově velký úspěch a na loňském PevnostConu jsi dokonce potkala cosplay rusalky. Jaký to byl pocit stát se z královny literárních soutěží najednou miláčkem čtenářů i recenzentů?

Děsivý. Ale otázka je to lichotivá, to zase ano.

Řada autorů používá hojně sociální sítě, sdílí recenze nebo debatuje o svých knihách se čtenáři. Ty ses naproti tomu nechala ses několikrát slyšet, že recenze na své knihy téměř nečteš a sociální sítě používáš velmi střídmě. Je to podle tebe univerzálně použitelná rada pro začínající autory?

Každému vyhovuje něco jiného. Špatné recenze bolí, i když si autor opakuje, že mu na nich nezáleží, a to samé platí pro jakékoliv komentáře a hodnocení – často přitom nejsou konstruktivní, jen zlé, a stejně zamrzí. Kladné recenze potěší, ale pokud se k nim autor upne a začne čekat samou chválu, dokážou nadělat ještě větší škodu. Před vydáním Rusalky jsem dostala radu – nečíst recenze. Pro mě osobně byla skvělá a držím se jí dodnes. Co se sociálních sítí týče, jsem zastánce smrti autora. Od chvíle, kdy příběh napíšu, patří každému, kdo si ho přečte, stejně jako mně. Dávám čtenáři hřiště, na kterém si může dál hrát, představovat si, snít, tvořit i ničit. Je jedno, kde bydlím nebo co si myslím o přemnožení divočáků v českých lesích, to opravdu důležité říkám svými příběhy. Na besedách a conech si s nimi můžeme hrát spolu, ale víte co? Myslíte si, že se Stolbenko s Léto dali dohromady? Jasně, proč ne? Myslíte si, že jen sbalila kočku a už se nikdy neviděli? Jasně, proč ne? Zbytek je jen na vás a to je na tom to nejlepší.

V roce 2009 se tvé jméno prvně začalo objevovat v literárních soutěžích. Kdy si pamatuješ, že jsi začala prvně psát – co byl tvůj první napsaný příběh?

Myslím, že začátky jsou temné období, na které se většina autorů snaží zapomenout. Ale i kdybych tehdy nepsala mizerně, nevzpomínám si ani, co jsem měla včera k snídani, pokud vůbec něco. V mojí hlavě je tolik různých světů, že si z roku 2009, natož z doby, kdy jsem napsala první příběh, nevybavím nic, krom toho, že jsem tehdy dostala mononukleózu a na dovolené v Turecku četla Poutníka z Mohameda.

IMG_0872

Každý autor má nějakou rutinu, která mu pomáhá při tvorbě. Co pomáhá při psaní tobě – máš třeba nějaké zvyklosti, oblíbený nápoj, místo nebo třeba lidi, kteří ti proces ulehčují?

Když má člověk dvě malé děti, je rád za každou chvíli, kdy psát může, i když je to uprostřed pískoviště s jedním dítětem na zádech a druhým, které mu sype písek do očí. Moc ráda ale píšu, když vedle mě píše někdo jiný.

Dvě malé děti jsou pro většinu lidí velká změna. Změnil se díky nim nějakým způsobem tvůj přístup k psaní?

Všechno je mnohem náročnější, psaní se teprve s dětmi stalo něčím, čemu se musí obětovat – většinou čas a spánek, dvě věci, které jsou pro rodiče obecně nedostatkové. Musela jsem se naučit psát, i když se mi nechce, protože mám zrovna deset minut času, kterých je třeba využít, nebo počkat, až děti usnou, a psát do dvou hodin do rána a ráno vstát do práce. Na druhou stranu díky nim nepřikládám příliš velkou váhu věcem okolo knih. Nemám čas ani sílu stresovat se tím, že e-kniha spadla v žebříčku na páté místo, většinou to vůbec nezachytím. Což je prima.

Za tři roky jsi vydala tři knížky a k tomu v letošním roce chystáš ještě jeden literární projekt s Františkem Kotletou. Kde bereš na takové tempo energii?

Okrádám o roky života své budoucí Já.

Jak probíhá spolupráce s bruntálským řezníkem?

Většinou pracujeme na zahrádkách hipsterských kaváren. Po pátém zákusku Kotleta řekne něco jako: „Jestli se o tomhle zmíníš, tak tě zabiju. Kdyby se ptali, píšeme v mém bunkru, a kdykoliv klesneš pod 400 úhozů za minutu, zlomím ti prst.“ Ne, teď vážně. Ležíme ve vířivce, pijeme víno a diktujeme otrokům. Taková klasika.



V NAKLADATELSTVÍ BRZY VYJDE

ANEB NA CO SE TĚŠÍME

Copyright © 2002 - 2020 , Nakladatelství Epocha s.r.o.