„Chtěl jsem napsat něco o střetu Davida s Goliášem,“ toť slova astrobiologa Tomáše Petráska a zároveň autora hard sci-fi opusu Azhareida: Bitva o Gelidor. Střet je to vskutku velkolepý. Kosmická agentura ve spleti politických cílů povyšuje vlastní zájmy nad lidství svých pěšáků, kteří se nehodlají vzdát. Co vedlo odborníka na exobiologii ke stvoření nového světa se specifickou biosférou? Jakou roli v něm hrají technologie a nepřátelské korporáty? Kam se ubírá budoucnost Země a co pěkného by autor vzkázal mimozemšťanům?

Tomáš Petrásek je vědeckým pracovníkem Fyziologického ústavu Akademie věd ČR a Národního ústavu duševního zdraví. Jeho zájmem se stal výzkum mozku a chování. V roce 2012 mu vyšel sci-fi román Poslední hlídka a je spoluautorem naučné série Vzdálené světy, která je věnována problematice exobiologie. Svým zatím posledním počinem sci-fi žánr ještě neopustil, právě naopak, Azhareida představuje vyvrcholení jeho literárního díla, na kterém pracoval několik let. Jak práce na knize probíhala a mnoho dalších zajímavostí se dočtete v následujícím rozhovoru.

1574_Tomas-PetrasekJak je to s odborností? Je pro vás spíš obohacující, nebo naopak v určitém směru omezující? Nebo dokonce obojí?

Já doufám, že obohacující. Často je ale dobré mít betačtenáře, tj. odborností nepostiženého kamaráda, který si text přečte. Ne že by se mi to stávalo úplně často, ale člověk někdy zapomene, že nějaká věc není třeba všeobecně známá a srozumitelná.

Nemrzí vás někdy, že si ve vesmíru nemůžete dělat vše, co vás napadne (na rozdíl od jiných autorů), když víte, kolik toho nejde? 

Vlastně vůbec ne, protože mě zase napadá spousta věcí, které jdou, a zase by třeba někoho jiného nenapadly. Aspoň mě se lépe vymýšlí, když mám definované hřiště a pravidla. Ale to má nejspíš každý různě.

Vedení těžařské firmy, které nechce připustit narušení práce, jako padouch/nepřítel v Azhareidě, to je trochu podobné jako vedení společnosti Weyland-Yutani v prvním Vetřelci, které také neholduje jakémukoliv narušení operace. Je to pouze náhoda, nebo jste při psaní Azhareidy měl malou inspiraci? A jak vnímáte vetřelce z hlediska biologie, mohlo by něco takového existovat? 

Vetřelce jsem jako zjevnou inspiraci neměl, přinejmenším ne na prvním místě, i když nevědomé inspiraci se u takovéto klasiky člověk vyhnout nemůže, ani kdyby chtěl. Velká zlá korporace je samozřejmě klišé, ale bohužel často taky realita… Nevím, zda vůbec existují „velké hodné korporace“, rozhodně jich je méně. Se studenty Základů astrobiologie každoročně pořádáme „pitvu mimozemšťanů“, kde rozebíráme věrohodnost literárních a filmových emzáků, a Vetřelec nikdy nesmí chybět. Je to v první řadě bytost fiktivní a hororová, a v některých ohledech zachází za hranici uvěřitelnosti. Každopádně si jeho tvůrci dali hodně záležet na detailech biologie a životního cyklu – a v tomhle je to jeden z nejzajímavějších filmových mimozemšťanů.

Azhareida je sice hard sci-fi, ale má také detektivní příběh i akci, jak se vám tento žánrový mix sestavoval? Bylo to pro vás místy nové, případně náročné?

Vzhledem k tomu, že jsem Azhareidu psal už poměrně dávno a bez větších předchozích zkušeností, nové a náročné to rozhodně bylo. Když se na to ale dívám zpátky, příběh se tak trochu sestavil sám. Chtěl jsem napsat něco o střetu „Davida s Goliášem“, kde ti technicky vyspělejší dostanou na frak, což je strašně ohrané téma (a většinou pojaté hodně nerealisticky), ale chtěl jsem to udělat tak, aby to v daném prostředí dávalo smysl. Detektivní linka přišla, když jsem potřeboval do děje dostat naivní aktéry zvenku. Potřeboval jsem, aby hrdinu něco přivedlo a dalo mu možnost se po světě Meganu „rozhlížet“. Vyšetřování zločinu se přímo nabízelo… a to, že z toho nakonec vyšla hlavní propojující linka celého příběhu, se prostě tak nějak stalo a zapadlo to do sebe.

Děláte si před psaním osnovu s vědeckými poznatky, které se objeví na stránkách knihy, anebo máte takzvaně „slinu“ a nemůžete se během psaní zastavit? 

Začínal jsem čmáráním v sešitě: planety, mapy, budování světa. Některé věci jsem si při psaní užíval a šly krásně hladce, typicky ty akční pasáže, kdy si to člověk může představovat jako film. Popisy světa a jeho reálií se mi taky píšou dobře, ale ne každý čtenář to ocení, tam je potřeba se krotit a někdy pak i škrtat. I když sem-tam existují čtenáři, kteří to mají obráceně, pochvalují si ty faktické věci a stěžují si, že je od toho ruší jakýsi děj. Já jim moc dobře rozumím, ale bohužel jich není většina.

Jak vnímáte korporáty, které se snaží rekrutováním vědců expandovat do vesmíru? Můžeme se obávat byznysového modelu, který v budoucnu převáží nad vědeckým bádáním v kosmu.

Obávat se můžeme, ale nebude nám to nic platné. Dobývání vesmíru zatím umějí jenom státní agentury, nebo soukromé firmy. Ale kosmické agentury trpí všemi neduhy, které důvěrně známe z velkých státních kolosů i u nás. Můžou prošlápnout cestu, ale efektivita tam vždycky bude chybět. Komerční expanze do vesmíru bude vždycky spojená s etickými problémy a riziky, ale podle mě je to jediná cesta, jakou si dneska dokážeme představit – když na vesmíru nepůjde vydělat, tak podle mě kosmonautika nemá velké perspektivy.

Co ze sci-fi žánru, s čím jste se doposud setkal, vidíte jako hypoteticky reálnou budoucnost a co je podle vás naopak vysoce nepravděpodobné?15._BREZN_1939_55

Nevěřím na sluníčkové utopie, hodné altruistické mimozemšťany a všespásné technologie bez ošklivých vedlejších účinků. Jinak ale radši nic nepředpovídám, to bych si naběhnul, asi jako když jsem viděl první mobil a konstatoval, že to se u nás nikdy neujme.

Mars je 4x menší než Země. Za předpokladu, že by se tam někdy přirozeně vyvinuly humanoidní formy, byly by 4x menší než normální lidi, nebo na to velikost planety nemá vliv? Předpokládám, že má na velikost a statnost tvora spíše vliv gravitace planety. Nebo jak to?

Gravitace je důležitá pro „mechaniku“ zvířat. Pokud máme stejné kosti, svaly atd., mohli bychom mít v třetinové gravitaci na Marsu 3x větší dinosaury než na Zemi (aniž by se vlastní vahou zhroutili). Takže menší planeta = větší zvířata. Jiná věc je, že těch zvířat musí být životaschopná populace, a ta taky něco sežere… V nějakém okamžiku narazíme na to, co zmiňujete: menší plocha povrchu té planety už ty giganty třeba neuživí. Aspoň tady na Zemi platí, že hodně velká zvířata vyžadují i velká území. Ale většina reálných zvířat se těm teoretickým limitům daným gravitací ani neblíží – ze současných pozemšťanů vlastně nikdo. To, jak jsme velcí, zjevně řídí úplně jiné věci. Takže jestli se lidé na Marsu evolucí zvětší (kvůli gravitaci) nebo zmenší (třeba proto, že budou žít ve stísněných podzemních městech), se dá těžko předvídat.

Jak vidíte technologickou a hospodářskou budoucnost naší Země? A co rozmach umělé inteligence? Máme se bát, nebo radovat?

Nejsem extrémní pesimista – nemyslím si, že brzo všichni umřeme. Ale nejsem ani velký optimista: problémy jsou a budou, a protože zrovna žijeme ve skvělém období, je velké riziko, že bude hůř. Podle mě v nejbližší době nepřijde velký zlý Skynet, aby nás ovládl či zničil. S UI to bude jako se všemi těmi internety. Přinese to dobro i zlo. Důležité je, jak na to zareaguje společnost, a to se odhaduje hodně špatně. Když jsme strojům přenechali těžkou práci, tak jsme aspoň v průměru zlenivěli a ztloustli.  Co se stane, jestli jim přenecháme myšlení, se zdá být docela jasné.

Kdybyste mohl něco vzkázat mimozemšťanům podobně vyspělým jako jsme my, co by to bylo?

Zůstal bych u osvědčené hlášky „přicházíme v míru!“. To je zmate, a pak budeme mít na své straně moment překvapení ;-) Upřímně a osobně, moc rád bych si s nimi poklábosil o jejich biologii, světě a společnosti. Museli bychom mít neskutečné štěstí, aby to bylo možné (jak co do oboustranné vůle, tak i do praktických možností), ale doufat můžeme.



V NAKLADATELSTVÍ BRZY VYJDE

ANEB NA CO SE TĚŠÍME

Copyright © 2002 - 2024 , Nakladatelství Epocha s.r.o.