Miloslav Martínek – Nakladatelsví Epocha

Český rozvod s c. a k. monarchií

AdminMichal — Wed, 14 Jan 2026 23:00:00 +0000

V létě 1914 vstupovala rakousko-uherská armáda do války naplněná optimismem. Ve vyblýskaných uniformách a s kapelami, které vyhrávaly Zachovej nám, Hospodine či Radeckého marš, ovšem ozývaly se i melodie velkoněmecké. Po čtyřech letech válčení však z mapy Evropy už Rakousko-Uhersko zmizelo. Změnila se přitom i česká politika. Na počátku války nebyla v českých zemích významnější politická strana, která by se programově zasazovala o samostatný stát. Teprve zvýšený tlak militaristických kruhů, který zbortil demokratické instituce v rakouské části monarchie, a sbližování Rakouska s prušáckým Německem přivedly českou politickou reprezentaci (domácí i exilovou) na cestu k samostatnosti.

Čeští zástupci odmítli nesmělé pokusy císaře Karla (1916–1918) na federalizaci Rakouska a prostřednictvím skupiny kolem T. G. Masaryka, jež organizovala čs. legie, získali podporu dohodových státníků. Na konci října 1918, ve chvílích, kdy „stát československý vstoupil v život“, už zase vyhrávaly v ulicích kapely: namísto rakouských vojenských pochodů zněly melodie Františka Kmocha.

Velké polární výpravy

AdminMichal — Tue, 15 Mar 2011 23:00:00 +0000

Po celá staletí se snažili jednotliví mořeplavci i celé výpravy proniknout do polárních končin na severu i na jihu Země. Hledali podél severoamerického pobřeží cestu do Číny a Japonska, podobně jako na jih od Ohňové země hledali bájnou terra australis incognita. Jako magnet je přitahovaly severní i jižní pól. Jejich cesty provázely mořské bouře, studené vichry, silné mrazy a sněhové metelice, hlad a kurděje. Jejich lodě mnohokrát uvízly v ledovém zajetí, a přesto se s přicházejícím jarem znovu vydávali zaplňovat bílá místa na mapě. Nemalé množství polárníků i celé výpravy zmizely jako oběti polární vášně.

Krvavá cesta k Sarajevu

AdminMichal — Tue, 11 Aug 2009 22:00:00 +0000

Na konci července 1914 podepsal František Josef I. manifest Mým národům, který byl jakousi dvojtečkou před čtyřletým infernem světové války. V té chvíli mohl bilancovat svou více než pětašedesátiletou vládu (1848–1916), ve které se začalo naplňovat závěrečné dějství osudů trůnu habsburského. František Josef nebyl idylickým vládcem, jak se jej snaží líčit milovníci historie rakousko-uherského mocnářství, ani karikovaným „starým Procházkou“, kterou mnozí čtenáři převzali z Haškova Švejka.
Obyvatelé „Evropy tančící valčík“ ve druhé polovině dlouhého 19. století zažívali války i osobní tragédie, které se nevyhýbaly ani vznešeným vládnoucím rodinám. František Josef si mohl právem povzdechnout, že ničeho nebyl ušetřen.
Na počátku roku 1853 ohrozil jeho život atentát, který spáchal maďarský krejčovský tovaryš János Libényi; život jeho mladšího bratra Ferdinanda Maxmiliána skončil před hlavněmi pušek mexických republikánů (1867); následník trůnu korunní princ Rudolf spáchal za skandálních okolností sebevraždu (1889); a císařovnu Alžbětu (Sissi) zavraždil italský anarchista (1898). Jeho vražedný útok byl jen jedním z článků dlouhého řetězu atentátů na korunované hlavy i významné politiky, které vroubily cestu vedoucí k Sarajevu. Atentát bosenských mladíků z června 1914, jehož obětí byli následník rakouského (a českého) trůnu František Ferdinand d´Este a jeho manželka Žofie Chotková, se stal bezprostředním signálem k otevření cesty ke světovému válečnému konfliktu, v němž se naplnil osud trůnu habsburského.