O tom, jaké to je mít dvě vydané knihy v jediném měsíci, jsme si povídali s autorem literatury faktu a fantastiky, Daliborem Váchou.

Dalibor Vácha vydal již patnáct knih z různých žánrů. Kromě literatury faktu se rád vydává do fantastických alternativních světů jako ve své poslední novice Šedá. Ta vyšla jen týden před Válkou stínů, knihou z edice Magnetka, v níž autor popisuje boje na Nové Guineji během druhé světové války. V rozhovoru nám prozradil, jaké to je být rozkročen mezi dvěma literárními světy. 

IMG_1632Vydal jsi v Epoše dvě knihy v jednom měsíci – fantastický román Šedá a historickou knihu Válku stínů, která popisuje události druhé světové války v Nové Guineji. Jak se člověku něco takového povede?

Povede se to docela snadno… stačí napsat historickou práci a pak se domluvit, že vyjde někdy na konci zimy (a přijde COVID), a k tomu napsat fantastiku a domluvit se, že vyjde někdy v průběhu jara (a přijde COVID), a nakonec z toho jsou dvě knížky vydané s odstupem pár dnů. Jenom pak se lidem blbě vysvětluje, že nejsem maniak a že kromě psaní dělám něco jinýho, třeba čtu nebo o psaní mluvím.

Jaký je rozdíl v přístupu k psaní, když tvoříš literaturu faktu a beletrii? Vznikají knihy stejně dlouho nebo je mezi těmito dvěma světy zásadní rozdíl?

Je to hodně podobné, ale někdo se možná bude divit, že fantastika mi vlastně trvá v konečném důsledku déle než faktografie. Ty fantastické světy musím vymyslet, u historie „jenom“ poznat. Také té fantastiky jsem vydal o dost méně než historiografie.

Jak bys představil Šedou čtenářům?

Něco jako kdyby Stranger Things nezahnízdily v USA, ale v Čechách. Tak trochu, no, asi trochu jo. Mám tam rozhodně ze začátku míň puberťáků a žádný nadpřirozený entity, jenom zlo v lidech. Sedmnáctiletá Jenovéfa, která disponuje nadpřirozenými schopnostmi, zjišťuje, že její otec není zase tak paranoidní a svět je ještě složitější a hrůznější místo, než si myslela. A taky se stal průšvih v Temelíně a Sovětský svaz se ještě nerozpadl. A dva bývalí elitní vrahouni si založili firmu na ochranu osob a na prodej marmelády a teď je na čase odložit motyku. A jeden starý estébák zjišťuje, že má něco jako svědomí. A cirkusáci… nezapomínat na cirkusáky! Je to prostě takový popkulturní tobogán.

Vzpomeneš si, kde se poprvé vzala myšlenka na napsání Šedé?

Jo, jednou jsem přišel do jedné třídy (učím na budějovické zdrávce) a po chvilce souboje s přítomnými děvčaty jsem jim oznámil, že z nich za trest budou literární postavy. Nakonec z nich nejsou „postavy“, ale postava jediná, nicméně hlavní. A zbytek už bylo „jen“ řemeslo a spousta zábavy.

IMG_1607-2V knize si pohráváš s alternativní verzí osmdesátých a devadesátých let v Československu. Jak se ti tohle retro psalo s ohledem na to, že jsi ročník 1980, takže jsi socialismus zažil na vlastní kůži?

Psalo se mi skvěle, užil jsem si to, protože ta doba je neskutečná studnice inspirace – dobíhající bolševismus, převratné změny v české společnosti, v celosvětovém měřítku. No, a samozřejmě je také plná (alespoň pro mě) kultovních knížek, filmů a komiksů. A fascinace paranormálními jevy a schopnostmi… co víc chtít.

Máš za sebou celou řadu knih, které se zabývají moderními dějinami, zejména obdobím první světové války a československých legií, v řadě dalších jako v novince Válka stínů se věnuješ druhé světové válce a bojům na ostrově Nová Guinea. Co tě na světových válkách láká?

Je to ohromení nad tím, co člověk je schopen přežít, jak může bojovat s okolními nepříznivými (děsivými) podmínkami. A nakonec překvapení, že je to jenom každodennost. Fascinující a totálně hrůzné je, že i v nacistických koncentračních táborech bylo něco jako rutina, jako přizpůsobení se realitě, každodennost. Vždy se soustředím na zdánlivě nenápadné příběhy malých lidí uprostřed ohromných dějinných změn. A to světové války určitě jsou.

Je nějaká historická epocha nebo událost, kterou bys chtěl navštívit a prožít?

Chtěl bych vidět Kubiše hodit nálož po Heydrichovi. Chtěl bych vidět, jak se Morávek, jeden z legendárních tří králů, prostřílel domem v Karlově ulici od půdy až dolů na ulici. Chtěl bych vidět oči dvacetiletého kluka, který v legionářské uniformě dojel do Vladivostoku a poprvé uviděl moře. Chtěl bych jet zachumlaný do kožichu na legionářském vlaku brázdícím nekonečnou zasněženou tajgu.

Jak ses dostal k psaní – vzpomeneš si na své začátky?

Velmi jasně, přestože jsem ty první věci dávno ztratil. Bylo to po zhlédnutí Terminátora na špatné VHS kopii s ještě šílenějším jednohlasným dabingem. Jasně, Arnold super, ale já byl úplně odvázanej z toho světa budoucnosti války proti strojům – tak jsem napsal nějakou hovadinu tohohle stylu, a je možná dobře, že se to ztratilo. Zůstal mi jen pocit, že to bylo úplně blbý a geniální zároveň.

IMG_1686Řada spisovatelů má při psaní nějaký rituál jako pití kávy nebo konkrétní místo, kde se jim tvoří nejlépe. Máš také nějaké své libůstky?

Pokud píšu na počítači, tvořím vstoje u baru. Beze srandy. Oblečený alespoň v trenkách a jedné ponožce. Teď novou fantastiku píšu ručně, plnicím perem, na papír, jako Jirásek. Vsedě nebo vleže. A už začínám přemýšlet nad tím, jak to budu přepisovat, zřejmě si musím pořídit otroka.

Máš nějaké plány na léto – chystáš se psát, nebo tě čeká spíše odpočinek?

Dopisuju právě román o čs. legiích ve světě, kde funguje magie, kde světová válka dopadla trochu jinak a kde mrtvoly úplně spořádaně neleží v hromadných hrobech. Pak bych se chtěl pustit do nějaké echt fantasy, ta mi až na nějakou povídku úplně chybí. Nápad už mám.

Na jakou další knihu se od tebe mohou čtenáři těšit?

V Epoše by měla na podzim vyjít knížka připomínající jedno legionářské dobrodružství – totiž návrat čs. legií z Ruska kolem světa domů. Ono to totiž bude sto let od jejich návratu. Tohle nebude žádná fantastika, ale literatura faktu s důrazem na to, kde co vypili, snědli, koho porazili ve fotbale, jako kulturní specifikum nepochopili a jaké ženské jim učarovaly.



V NAKLADATELSTVÍ BRZY VYJDE

ANEB NA CO SE TĚŠÍME

Copyright © 2002 - 2020 , Nakladatelství Epocha s.r.o.