O nové knize, o psaní (nejen) konců a o tom, jak se vlastně tvoří v době covidové, si s námi povídala fantasy autorka Michaela Merglová.

Právě Ti vyšla celkově Tvá třetí kniha, ale druhá ze série Píseň oceli. Můžeš pro neznalé čtenáře nastínit, co je to za svět, který jsi stvořila?

Je to klasické fantasy meče a magie, silně inspirované irskou mytologií a mou láskou ke knihám Davida Gemmella. Je to svět, kde se pohybují hrdinové žijící pro vznešené ideály, draci, krásné panny, obři a přadleny osudu – a nad to taky bard, co pije jako duha, otáčí se za každou sukní a zpívá přisprostlé písničky o manželkách svých kamarádů.

Zajímalo by mě, kde čerpáš jména pro tento svět – otevřeš si manuál Ikea a hledáš nejkrkolomnější slovo? Protože tak to někdy působí.

Manuál Ikea ne, obvykle stačí jen poupravit irská jména, to jsou jazykolamy samy pro sebe…

Jak dlouho si vlastně celý tento příběh nosíš v hlavě? Když vidím ty špalky, které Ti padají z ruky, musíš o tom přemýšlet už řadu let.

První nápad na příběhy Cuchenana a Minangara jsem měla kolem roku 2015 a osnovu celého příběhu jsem si hrubě načrtla o pár let později, když jsem se k oběma postavám pořád vracela. Bohužel, napsat jeden takový špalek nějakou chvíli trvá.

Někde jsem četl, že při tvorbě svých příběhů tvoříš nejprve konec a pak celý ten meziprostor vyplníš příběhem. Sedne Ti pak vše správně, nestává se Ti, že se zavedeš do nějaké nehodící se uličky? Mířím k tomu, jestli neexistují třeba některé příběhy, které se Ti tím pádem z daného světa vůbec nedostanou do knihy právě s ohledem na konec. 

Konec příběhu mám vždy napsaný jako první. Dává mi to rámec, jádro toho, co chci knihou říct. Hlavní dějovou linku mám skoro vždy pevně danou, řada vedlejších postav má ale osudy otevřené a vznikají mi pod rukama až při psaní. Občas mi to samozřejmě hodí do příběhu vidle, ale v tom je tak trochu krása psaní. Když se vepíšete do slepé uličky, musíte vymyslet v příběhu žebřík nebo létající stroj, kterými z ní postavy dostanete. 

… a jak vůbec takový spisovatel může tvořit v době covidové, je to pro Tebe plus, nebo minus? Kavárny zavřené, veřejná místa nedostupná, řada podnětů se tak autorům vůbec nemusí dostat do hlavy. A co taková prokrastinace v karanténě?

Psaní je solitérská činnost, takže je to pro mě hodně podobné jako v době mimocovidové, prostě sedím doma na zadku a ťukám do klávesnice. Jen mě mrzí, že nemůžu chodit tvořit do své oblíbené čajovny, ta mi hodně chybí. S novými podněty je to samozřejmě v téhle době slabota, ale naštěstí existuje dost knih a filmů, které jsem neviděla a nečetla, takže můžu čerpat inspiraci aspoň tam. A když má člověk kreativní slinu, tak psaní prostě jde, i kdyby zrovna seděl na záchodě ve vlaku. A to samé bohužel i prokrastinace, ta mrcha si člověka najde všude.

Ve Tvých příbězích moc nešetříš postavy, v Prokleté věži je mrtvých, že by je nespočítal jen tak někdo. Motivuješ se jako někteří spisovatelé reálnými předobrazy – tedy nechala jsi třeba rozčtvrtit šíleného souseda, šéfa, protože poslal pozdě výplatu, kamarádku, protože Ti nepochválila účes…?

Obvykle to nedělám, alespoň ne vědomě. Pár postav v mých knihách má reálný fyzický předobraz, ale bylo to čistě kvůli praktičnosti, abych nezapomínala v průběhu psaní, jak vypadají. V jednom příběhu se mi ale stalo, že jistá postava podvědomě vykrystalizovala vlastnostmi i chováním ve skutečného člověka. Byl to pro mě dost nepříjemný šok.

Ty jsi obecně vnímaná spíše jako autorka fantasy, mohou se čtenáři někdy od Tebe těšit i na něco jiného než je střet magie s mečem?

S Leošem Kyšou chystáme jako editoři společnou povídkovou sbírku, do níž možná přispěju na moje poměry dost netradiční povídkou. A mám rozpracovaný jeden projekt, který není klasické fantasy, tak uvidíme, jestli ho dokončím.

Když jsme u té magie – kterou magickou schopností bys ráda oplývala, kdybys byla součástí svých příběhů? 

Autor je tak trochu mistr loutkář, který nutí figurky tancovat, jak píská, a chechtá se jako hyena v pozadí, protože ví, co se na postavy chystá. Kdybych se měla dostat do svých příběhů, asi by mě bavilo znát budocnost a dávkovat ji postavám v úplně nepoužitelných dvojsmyslných proroctvích. Nejspíš bych za to dostala brzo pěstí do zubů, ale minimálně na chvíli by to mohla být zábava. 

Nejdůležitější otázka na závěr – už píšeš další příběh ze světa Písně oceli?

Ano. Mám už napsaný konec :D