„Na práci ve dvou je skvělé, že i ve chvílích, kdy se zdálo, že nám už všechno padá na hlavu, jsme se tomu mohli zasmát nebo si společně zanadávat, a zase bylo líp!“ Být spisovatelem mnohdy znamená vydat se cestou trnitou, avšak stát se k tomu ještě editorem s sebou nese zcela novou zkušenost, neméně náročnou. Pro Lukáše Vavrečku a Kristýnu Sněgoňovou to tak rozhodně bylo, ale přes všechny peripetie se práce v tandemu vyplatila. Do jednoho sborníku dokázali přivést spisovatelskou špičku nejen z fantastiky, ale také ze společenské prózy. Pro mysteriózní antologii Hlubiny města oslovili autory žánrové i mimožánrové literatury a vyzkoušeli si práci téměř manažerskou. Zodpovědnost měli nejen za své vlastní povídky, ale také za ty, které poskytli přispěvatelé. Co všechno museli zvládnout zkorigovat? Jak se jim pracovalo jako editorům? A jak s Hlubinami města souvisí jméno britského spisovatele a scenáristy Bena Aaronovitche?

---

Na poli fantastické prózy nejsou Kristýna Sněgoňová ani Lukáš Vavrečka žádní začátečníci. Je libo postapokalyptickou trilogii čítající díly Město v oblacích, Země v troskách či Svět v bouři od lady české fantastiky Kristýny Sněgoňové? Nebo steampunkový román Mesopotamis či snad thriller z alternativní historie plné vynálezů Nikoly Tesly s příznačným názvem Tesla noir od Lukáše Vavrečky? Jak je vzhledem ke společné antologii Hlubiny města vidno, oba autoři své příběhy rádi zasazují do městského prostředí. Zavádějí čtenáře do spleti ulic, neprobádaných zákoutí i netušených prostor, kde na ně čeká nejedno mysterium, jemuž je třeba přijít na kloub. I ty, milý čtenáři, můžeš v našem rozhovoru odhalit, jak taková společná práce nad povídkami v podání autorského a editorského dua vypadá.

Jak vás napadlo nosné téma antologie? Proč zrovna města a jejich tajemství?

Myslím, že to vyplynulo úplně spontánně, zkrátka jsme si chtěli udělat radost. Oba své příběhy zasazujeme do měst – a když už, tak co největších. Těch, co stojí na pilířích (Město v oblacích a Země v troskách), měst věhlasných jako Řím nebo New York (Svět v bouři, Tesla Noir) nebo těch, které zabírají plochu prakticky celých států (Mesopotamis). A taky oba víme, že každé takové město před návštěvníky a leckdy i obyvateli něco skrývá, obyčejně něco ne úplně pěkného. A protože víme, že města nejsou ani zdaleka jenom naše pískoviště, chtěli jsme oslovit ty autory, kteří to vidí podobně, a v prvé řadě si přečíst jejich příběhy a přicházet na kloub tajemstvím těch jejich měst.

Jak jste sestavovali žebříček autorů přispívajících do publikace a jak probíhalo oslovování?

V létě jsme si na tím sedli jedno odpoledne během právě probíhajícího GameConu. A řekli jsme si, koho bychom si chtěli přečíst a kdo by tam určitě neměl chybět. Vizi jsme pak představili nakladateli s úderem září – a jelikož jsme věděli, že máme relativně málo času (chtěli jsme to stihnout do letošního Comic-Conu), oslovování probíhalo celkem živě.

Třešničkou na pomyslném dortu antologie Hlubiny města je předmluva od Bena Aaronovitche. Kdo ho oslovil? A byl to promyšlený nápad, nebo to přišlo spontánně?

To právě taky vzniklo během toho jednoho odpoledne. Řekli jsme si: Pojďme něco vymyslet – a ne, nebudeme se držet při zemi. Okamžitě na papír přistála jména Ben Aaronovitch a Neil Gaiman. Jelikož jsme se ale pár dní na to dozvěděli, že právě s Benem proběhne pod vedením Míly Lince online beseda pořádaná pražskou knihovnou, brali jsme to jako znamení a už nebylo o čem se rozhodovat. Následná komunikace s Benem a jeho asistentkou pak byla velmi přátelská. Tím spíš, že Ben se rozhodl jít do toho naplno, jak mu to jenom jazyková bariéra dovolila.

Každý autor napsal předmluvu k povídce někoho jiného z přispěvatelů. Jak probíhal výběr, kdo bude psát hodnotící odstaveček na koho?

Věděli jsme, že naše antologie bude trochu jiná. Tím, že jsme se rozhodli pro téma mysterií měst, se nám otevřely dveře k oslovování autorů i mimo okruh fantastiky, kteří se často (ne-li dokonce častěji) tímhle tématem zabývají. Nicméně jsme si uvědomovali, že autoři, které chápeme jako žánrové, se s těmi mimožánrovými většinou vlastně neznají, jelikož se zřídkakdy pohybují na stejných akcích nebo publikují ve stejných knihách či časopisech. Z toho vzešel nápad propojit obě skupiny a nechat každého z autorů, aby si přečetl povídku někoho jiného a napsal k ní krátký odstavec, takový úvodní text k oddílu výstavy. Což se ukázalo jako velice plodné, jelikož ostatně i v rámci fantastiky se ne všichni autoři vzájemně znají.

Byla nějaká vytyčená kritéria, která měli autoři dodržovat? A co střet zájmů? Stejná města či náměty v různých povídkách?

V tomhle jsme na to šli celkem systematicky. Založili jsme skupinu, kde oslovení spisovatelé mohli vidět, která města a motivy si jejich kolegové už zabrali. Ukázalo se, že princip, kdo dřív přijde, ten dřív mele, má příjemně motivační účinky. Nikomu se nechtělo příliš otálet s přemítáním o námětu. A kdo ví, možná tu i zafungovalo rčení, že první nápad bývá zpravidla nejlepší.

Editoři antologie, čím byla vaše práce z této pozice jiná, než když je vaše role pouze spisovatelská?

Přinejmenším v tom, že jsme měli najednou zodpovědnost nejenom za své vlastní povídky, ale i za povídky jiných autorů. Oba jsme každou z nich četli několikrát, neustále probírali své postřehy a pak tlumočili připomínky autorům, přičemž se často jednalo o skvělé texty už v první verzi, ale my měli pocit, že bychom je společně dokázali posunout ještě dál. Kdybychom to měli vzít zeširoka, pozice editora a spisovatele se liší skoro ve všem – tři čtvrtě roku jsme byli spíš manažeři, kteří komunikovali s autory, řešili s ilustrátorkou obálku, s grafikem mapu, s redaktorkou texty na chlopních, s překladatelkou předmluvu, s nakladatelem marketingovou strategii…

Pokud byste měli sestavovat další společnou antologii, jaké byste navrhli téma? A oslovili byste „nové“ autory, nebo byste se vrátili k těm, se kterými jste sklidili tolik úspěchu?

Hlubiny města se ještě ani nedostaly do tiskárny, a my už si začali pohrávat s myšlenkou přesunout se o kousek dál, do míst, která možná nejsou tak velká, hlučná a uspěchaná, ale tajemství skrývají stejně, ne-li víc. Za poslední rok jsme se naučili spoustu věcí –  umíme předvídat, co všechno se může pokazit, a víme už i, jak to řešit. Takže když si představíme, že vstupujeme do řeky antologií podruhé, je to s chutí. Už při práci na Hlubinách města jsme měli spoustu autorů, kteří s námi chtěli spolupracovat, ale z různých důvodů, většinou časových, to nevyšlo. Prozíravě jsme si je „zarezervovali“, a když jsme jim řekli, že bychom na Hlubiny města rádi navázali, někteří už pro nás měli napsanou povídku a jiní se do psaní hned vrhli.

A nakonec, zkuste nás, a hlavně čtenáře, trochu pobavit. Existuje z průběhu práce na Hlubinách města nějaká vtipná perlička? Něco, na co zpětně se smíchem vzpomínáte?

Jedna konkrétní asi ne, ale na práci ve dvou je skvělé, že i ve chvílích, kdy se zdálo, že nám už všechno padá na hlavu – někteří autoři ani po třetím odložení deadlinu nezačali psát, nebo jsme s grafikem zápasili o to, jestli Frýdek-Místek leží ve Francii –, jsme se tomu mohli zasmát nebo si společně zanadávat, a zase bylo líp.

---

---