Každá myšlenka něco ovlivní, každý čin zanechá stopu na bílé pláni možných událostí. Tam vysoko v Nepálu jako by lidské osudy byly skryty a přítomny v každém okamžiku času, v každém slunečním paprsku, v každé dešťové kapce či sněhové vločce, která se jako slza snáší k zemi z modré a bílé závrati himálajského nebe.

Byla jsem tam šťastná.

Óm maní padmé húm.  

Irsko, Severní Irsko, Skotsko, Wales. Čím vším přitahují? Čím jsou si podobné? Čím se liší? Co mě volá zpět? Kam bych se vrátila?

—

Pro Irsko a Skotsko, stejné keltské kořeny, stejné kořeny v gaelském jazyce, stejné třenice s Angličany, stejně prastará osídlení, stejná nucená emigrace. Wales na tom byl jen o chlup lépe. Navzdory všem těm podobnostem, každá země je tak odlišná, tak náladová, tak barvitá, má natolik různý národní charakter, že se vzájemně nedají srovnávat. Bohatá a rozmanitá zeleň Irska a zároveň bolestná minulost, která se odráží v irské duši dodnes, nedořešené a rozpolcené problémy Severního Irska se stále otevřenými ranami, drsná krása Skotské vysočiny, která po tisíciletí formovala odolnou a bojovnou skotskou povahu, mírumilovná krajina Walesu, z těch čtyř území nejvíce smířená se svým osudem být součástí Anglie, to vše zanechává na cestovateli stopu. Chtěla bych se tam ještě vrátit? Určitě. Zcela určitě. A také vím kam. Skotská vysočina vyhrává na celé čáře a k tomu ještě láká ostrov Man a Cornwall. A je znova se na co těšit. Život je krásný! (ze závěru knihy)

—

Z letiště jede přímý autobus do středu města, vyplivne mě asi půl ulice od mého hotýlku. Jmenuje se Lynman. Doba jeho slávy byla asi někdy před čtyřiceti lety a od té doby nic nezměnili, ale je tam čisto, lidé příjemní a do centra je to kousek, cena únosná.

Jdu se projít a ani ne po sto metrech narazím na poštu. To se hodí, velice příhodně je téměř vedle docela slušný obchod s typicky irskými věcmi, výběr bohatý. Přijela jsem připravená s bublinkovou obálkou, abych mohla poslat něco sestře k narozeninám. Hned zkraje jsem třem pánům na poště zamotala hlavu docela jednoduchou otázkou. Jak se řekne „všechno nejlepší k narozeninám“ irsky? To nevěděl ani jeden z nich. Irská gaelština je v menšině, přestože to byl kdysi jejich původní jazyk. Mluví se jí povětšinou jen na západním pobřeží, v Dublinu jen výjimečně. Vzpomenou si asi na dvě slova a posílají mě do filatelie, že tam ten chlapík by to mohl vědět. Neví, ale vyhledává to v počítači. Výslovnost je pořád ve hvězdách, ale to zjistím později. Než to dám dohromady, už je po úředních hodinách. Takže kvůli mně a dárku pro sestru ten den zavírala hlavní pošta v Dublinu o čtvrt hodiny později. Tak, sestřičko: Rath oraibh do la breithe!

Osobní deník s mnoha zajímavými zážitky a příběhy poutníků z různých končin světa, které Jiří Dynybil potkal na své Svatojakubské pouti ze San Sebastianu ke katedrále v Santiagu de Compostela, po nejobtížnějších trasách – pobřežní Camino del Norte a původní Camino Primitivo. 787 km vytrvalým deštěm i jarním sluncem, městy a vesnicemi, zemí spálenou lesními požáry i takřka nedotčenou přírodou.

Na této pouti nelze nic předstírat. Před nikým, a hlavně ne sám před sebou.

Ani Kanada zkompilovaná z cizích not a z vypůjčených příběhů, vydestilovaná z renomovaných cestovních průvodců a pro přesnost a úplnost pokropená Wikipedií.

V této knize je Kanada skutečná – neboť autorka to, o čem píše, nejprve sama prožije na vlastní spisovatelskou kůži. Literatura jí tak splývá se životem a její život s literaturou.

Je to poctivé a opravdové. Jako všechno, co dělá.