válka za nezávislost – Nakladatelství Epocha

Velká siouxská válka

AdminMichal — Sun, 02 Jul 2023 22:00:00 +0000

Málokterá problematika dějin amerického kontinentu přitahuje takovou pozornost české veřejnosti jako otázka vztahů mezi Indiány a bílým obyvatelstvem Ameriky, kromě jiného tvořící součást historie tzv. Divokého západu. Indiánské války sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století byly završením procesu, jenž začal už objevením Ameriky či přinejmenším založením prvních anglických kolonií a znamenal nahrazování lovu, sběru a primitivního zemědělství zemědělstvím intenzívním, popřípadě jinými ekonomickými aktivitami. Velká siouxská válka, jejíž součástí byla bitva u Little Bighornu, kde utrpěla americká armáda největší porážku v bojích s Indiány, pak může sloužit v mnoha ohledech jako názorná ukázka způsobu válčení i výsledků střetnutí. Přinesla relativně malé ztráty na životech, přitom však dalekosáhlé změny pro poražené. Z plání přilehlých hor zmizeli indiánští lovci a přišli horníci, farmáři a chovatelé dobytka. Sedící býk, vítěz nad Custerem, odešel do Kanady a vrátil se k vystupování ve sbírce kuriozit. Jeho smrt v roce 1890 pak symbolizuje definitivní konec jednoho období dějin amerického kontinentu.

Prodané vítězství

AdminMichal — Wed, 13 May 2020 22:00:00 +0000

Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na zisk těchto území nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo.

V zamýšleném střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i po tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Itálie zaměstná část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby se konečně zařadili mezi prvořadé evropské mocnosti. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel přeci jen dosáhl svého, protože František Josef již předem prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Benátky Itálii, ať už válka dopadne jakkoli…

Krvavá odyssea

AdminMichal — Mon, 27 Jan 2020 23:00:00 +0000

Oboustranná brutalita založená na náboženských rozdílech a bezpočet menších i větších střetnutí na souši i na moři byly charakteristickými projevy krvavé války mezi Řeky a Turky ve dvacátých letech 19. století – války, která vedla ke vzniku nezávislého řeckého státu. Provázely ji i další jevy, jako řecké mrhání zahraničními půjčkami či občanské války mezi samotnými Řeky. Negativní roli sehrála také jednostranná propaganda v západoevropské společnosti, vyplývající z neznalosti skutečné situace ve východním Středomoří, a vojenské i diplomatické vměšování evropských velmocí. Přestože od konce oné války uplynulo již 180 let, nepozbyla na svém historickém významu a aktuálnosti. Animozita mezi Řeky a Turky je stále živá a řecká společenskoekonomická realita dnešních dnů způsobená plýtváním se vine jako červená nit řeckými dějinami již od této války, která je významnou kapitolou moderních evropských dějin. Připomíná to antickou tragédii i absurdní drama zároveň.

Viva Cuba Libre

AdminMichal — Wed, 14 Sep 2016 22:00:00 +0000

Když opouštěly v lednu roku 1826 španělské oddíly svoji poslední pevnost na americkém kontinentě, zůstaly Španělsku na západní hemisféře dvě kolonie – Kuba a Portoriko. Důležitější byla Kuba, jíž Madrid také věnoval větší pozornost. Vyšel dokonce vstříc některým ekonomickým požadavkům kreolské elity, v politické oblasti však nehodlal ustupovat a výsledkem bylo anexionistické hnutí s programem připojení Kuby k USA. Tato hrozba přivedla Španělsko k novým slibům kreolské společnosti, aniž by je vláda v Madridu skutečně splnila. Výsledkem bylo povstání v říjnu roku 1868. Zasáhlo celou východní část Kuby a trvalo deset let. První válka za kubánskou nezávislost skončila vyčerpáním obou stran a kompromisem, který neuspokojil ani jednu ze stran. Stoupenci nezávislosti reagovali novým pokusem o povstání, Maličkou válkou, která rychle skončila jejich porážkou. Od začátku devadesátých let pak připravoval José Martí v americkém exilu další válku. Propukla v únoru 1895, a třebaže Martí padl hned na jejím počátku, nebylo Španělsko schopno stoupence nezávislosti po tři roky porazit. Válka zase znamenala rozvrat ekonomiky, který silně poškozoval obchodní zájmy Spojených států. Jejich tlak na Španělsko vedl ke krátké americko–španělské válce v roce 1898, jíž skončila španělská přítomnost na ostrově. Americký zásah tak ukončil třetí válku za kubánskou nezávislost způsobem, který výrazně poznamenal americko–kubánské vztahy po celé následující století.

Pamatujte na Alamo

AdminMichal — Mon, 01 Sep 2014 22:00:00 +0000

Šestého března 1836 zaútočily čtyři tisíce mexických vojáků na bývalou misijní stanici Alamo. Všichni obránci, anglicky mluvící texaští hraničáři, při obraně pevnůstky zahynuli a jejich smrt se stala mementem pro stovky příslušníků milice Texasanů, kteří připravili po několika týdnech vítězům od Alama s pokřikem „Pamatujte na Alamo“ u San Jacinta těžkou porážku. Bitva znamenala konec přináležitosti Texasu k Mexiku a stala se symbolem nezávislosti a součástí mýtu, který trvá dodneška. Ohlas pokřiku Texasanů od San Jacinta pak zněl opakovaně v průběhu 19. i 20. století, kdy střídaly slovo Alamo další výrazy, srov. například tituly amerických novin v únoru a březnu 1898 „Pamatujte na Maine“. Mýtus Alama, jehož součástí byly odkazy na smrt nevinných žen a dětí povražděných po dobytí misie či pevnůstky vítěznými Mexičany přetrvával i v seriózní literatuře až do druhé poloviny 20. století, kdy rekonstruovali mexičtí a američtí historici skutečný průběh bitvy. Autor v knize popisuje obléhání a dobytí Alama, ale i životní příběhy hlavních protagonistů – Davyho Crocketta, Jima Bowieho, Sama Houstona či Santa Any. Závěr knihy tvoří popis bitvy u San Jacinta, kde zněl bojový pokřik „Pamatujte na Alamo“ poprvé.

Slzavé údolí Francie

AdminMichal — Sun, 19 May 2013 22:00:00 +0000

„Christian de Castries, velitel obležených francouzských jednotek v Dien Bien Phu, si oblékl čistou košili a kalhoty, nasadil svou červenou lodičku z dob, kdy absolvoval jezdeckou školu, a na ramenou zkontroloval generálské hvězdičky. Nahradil jimi ty plukovnické teprve před třemi týdny. Nárameníky nebyly pravé, vyrobili mu je v opravárenské dílně cizinecké legie. Čtyřhvězdičkový generál Navarré mu sice z Hanoje poslal své vlastní, dokonce i s několika lahvemi toho nejlepšího koňaku. De Castries ale nevěděl, kam dopadl kontejner, který mu na padáku shodili letci. V tuto chvíli to však nebylo důležité. Psal se 7. květen 1954, jeho hodinky ukazovaly 17, 30, a generál jen čekal, kdy do jeho velitelského bunkru vstoupí první Vietminhci…“

Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

AdminMichal — Sun, 25 Nov 2012 23:00:00 +0000

Zápas za nezávislost Alžírska započal 1. listopadu roku 1954 ozbrojeným bojem alžírských povstalců proti francouzské koloniální nadvládě. Alžírská Armáda národního osvobození (ALN) se však nemohla v otevřeném střetu rovnat zkušeným francouzským jednotkám, a tak měl tento zápas spíše charakter partyzánské války a teroristických akcí.
Kniha zachycuje průběh bojů i narůstající brutalitu francouzských jednotek, zejména parašutistů a Cizinecké legie. Tato brutalita vedla nakonec nejen k nárůstu odporu mezi arabským obyvatelstvem, ale také k negativnímu ohlasu veřejnosti ve Francii. A tak, přestože měli Francouzi vojensky navrch, zejména při ofenzívě proti partyzánům v pohoří Atlas a v kábulských horách v roce 1958, politicky nakonec tento zápas prohráli. Tento trend záhy rozpoznal prezident Charles de Gaulle, který zahájil s alžírskou Frontou národního osvobození nejprve tajná jednání a po francouzském celonárodním referendu, ve kterém se tři čtvrtiny Francouzů vyslovily pro alžírský nárok na vlastní stát, došlo v roce 1961 k zahájení oficiálních jednání, a to navzdory teroristickým akcím pučistů v Organizaci tajné armády (OAS).

Banderovci – hrdinové nebo bandité?

AdminMichal — Tue, 09 Dec 2008 23:00:00 +0000

O banderovcích se u nás v podstatě ví jen to, že to byli ukrajinští povstalci, kteří se po druhé světové válce pokoušeli probít přes Slovensko, Moravu a jižní Čechy do amerického okupačního pásma v Německu. Dodnes u nás vycházejí knihy a studie popisující „statečné“ příslušníky naší policie a armády snažící se tomu zabránit. Ale odkud se banderovci vzali, zač bojovali a proč současný ukrajinský prezident Viktor Juščenko jmenoval jejich vůdce národními hrdiny? Jak ukrajinský boj za nezávislost souvisel s Československem? O tom všem vypráví kniha Milana Syručka, který se na Ukrajině vydal po stopách třistaletého boje Ukrajinců proti ruské, polské, rakousko-uherské a rumunské nadvládě. Přináší svědectví jak z tajných archivů, tak od lidí, kteří prožili válečné a poválečné roky v partyzánském boji zejména proti bolševické moci.
Osmý svazek znovuobnovené Edice Magnetka obsahuje dosud neznámá fakta z tajných archivů a vyprávění očitých svědků o pohnutém boji Ukrajinců za svou státnost a také, jakou roli v tomto úsilí sehrálo Československo. Současné rozporuplné hodnocení úlohy banderovců samotnými Ukrajinci dává autorovi možnost nahlédnout do zákulisí událostí vedoucích k vyhlášení ukrajinské nezávislosti před sedmnácti lety.