války za sjednocení Itálie – Nakladatelsví Epocha

Prodané vítězství

AdminMichal — Wed, 13 May 2020 22:00:00 +0000

Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na zisk těchto území nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo.

V zamýšleném střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i po tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Itálie zaměstná část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby se konečně zařadili mezi prvořadé evropské mocnosti. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel přeci jen dosáhl svého, protože František Josef již předem prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Benátky Itálii, ať už válka dopadne jakkoli…

Krve po kolena

AdminMichal — Wed, 01 Apr 2020 22:00:00 +0000

„Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…,“ zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem.

Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní sbor z Prahy, znají co do jména alespoň výtvarníci jako odborný termín pro barvu krve. Anebo Melegnano? Toto malé město bránil proti dvěma francouzským armádním sborům jediný pluk, a to z Písku. Ostatně „jedenáctý písecký“ měl v této válce největší ztráty z celé rakouské armády. Bitva u italského Solferina v červnu 1859 byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, aby bylo možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k Hradci Králové.

Na tuto válku mezi francouzsko-piemontskou koalicí na jedné straně a Rakouskem na straně druhé se tehdy vzpomínalo všude, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich krev a utrpení se podílely na vzniku Červeného kříže, jehož založení několik málo let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.

Italské patálie maršála Radeckého

AdminMichal — Wed, 15 May 2019 22:00:00 +0000

Historie tzv. první války za sjednocení Itálie zahrnuje sled dramatických událostí, počínaje nečekanými pouličními boji během „pěti dnů v Milánu“ v březnu 1848, přes tažení císařského vojska pod velením polního maršála Václava Radeckého z Radče, vrcholící červencovou bitvou u Custozy, až po bleskovou pětidenní válku v roce následujícím, kdy byl Radeckého soupeř, sardinský král Karel Albert, definitivně poražen v březnu 1849 u Novary.

Podrobné líčení průběhu tažení a rozhodujících bitev doplňují nejen zasvěcené analýzy organizace obou armád, jejich výcviku a způsobu vedení boje, ale také poutavé charakteristiky hlavních aktérů konfliktu. Autor nezapomíná ani na každodenní odvrácenou tvář války, zasahující mnohdy stejnou měrou prosté vojáky i místní obyvatelstvo. Připomíná také, že pod habsburskými prapory tam někde v daleké Itálii nechyběli muži z Čech a Moravy, kteří často zpečetili svou přísahu rakouskému císaři vlastní krví, byť na ně další generace měly právě proto zapomenout.