Zdeněk Vybíral (*1971), český historik, pečlivě se víc desetiletí obírá také otázkami bitvy u Moháče (29. srpna 1526) a vydání nové knihy Bitva u Moháče uměl vsadit do časového okna, za kterým uběhlo zrovna půl tisíciletí od osudného střetu u Dunaje, ovlivnivšího Evropu na další století. Stejná bitva bývá označována jako začátek novověku.
Moháč je maďarské a dodnes existující město. Tenkrát asi třicetiletý sultán Sulejman rozprášil o šest kilometrů jižněji vojsko dvacetiletého Ludvíka Jagellonského, který navíc na útěku zahynul. Za tímtéž Ludvíkem pomřelo krutě na šestnáct tisíc dalších mužů z celkového počtu 25 000, a sice měli taky nějakých devadesát děl, ale nebyli secvičeni a rozmetalo je 55 000 Sulejmanových bojovníků, podpořených větším množstvím kanónů. A ta řež probíhala takřka v bahně, v mokré trávě, v ďábelsky rozlitých vodách rozvodněného Dunaje. Taky on rozhodl. K vítězství stačily osmanskému vojsku tři hodiny.
A otázka do pranice? Já mám tuhle. Skutečně je povinností křesťana bít se s pohanem úplně bez ohledu na okolnosti? Obětovat se? Tomu nevěřím. Ale – očividně slabší Ludvík – se zprvu choval právě podle té zásady a odevzdal tím paní s kosou tisíce lidí.
Jeho muži sice byli připraveni bojovat jako lvi – a stáli původně roztaženi na čáře čtyř kilometrů; ale reálně neměli šanci zvítězit; a to ani v případě, že by konali divy pravého udatenství.
Ona sugesce, že přijde ke statečným zázrak, hrála na západní straně až zlověstnou a zlovolnou roli a skutečně byla sugescí. Početnější sulejmanovci nemohli selhat.
Osmani původně stáli na mírné, celkem ještě nebahnité výšině a odsud měli přehled. To obráceně neplatilo ani náhodou! A pak… Bitva už byla na spadnutí a Ludvík, který možná dovedně skrýval úzkost, prostě své lidi opustil, asi jako by ZÍVL. Vracel se k ležení a k Moháči a bůhvíkam a jako by tím pohybem signalizoval „je to prohrané“. Jistěže však nevelel sám a jako diktátor, takže byl zastaven. Ale pozdě. Debaty daly čas osmanskému vojsku, aby se shromáždilo už pod výšinou a tváří k vojsku křesťanů. V přílišném počtu.
Není vyloučeno, že v jisté chvíli mohl ještě být tenhle – z výšiny sestupující – předvoj Ludvíkem úspěšně drcen, ale to neproběhlo a dotyčná chvíle-okýnko zůstává navždycky promarněna jako výsměch. Je přitom pochmurně zábavné, že sice Turci s jatagany zvítězili, ale padlých měli zhruba stejný počet jako křesťani. Taky okolo šestnácti tisíc.
Brzy obsadili hlavní město Uher a začali pronikat až na sever na Slovensko.
To všechno Zdeněk Vybíral líčí velmi bravurně a zkušeně a nezastírejme, že vydal první verzi knihy už v roce 2008; ale za osmnáct dalších let ji rozšířil a drama přehledně rozkládá do čtyř částí: Vstříc braním tartaru, Krajina po bitvě, Pýcha a předsudky a Otázky a pochybnosti.
Zaměřme se na Ludvíkovu absurdní smrt a na „zradu“ jeho spolubojovníka Jana Zápolského.
Svědectví o smrti krále máme vlastně jen od nejoblíbenějšího jeho dvořana Oldřicha Cetryse, jemuž tenkrát bylo čtyřicet. Král Ludvík měl – kvůli matení Osmanů – na hlavě už jen prostou, nepozlacenou přilbu bratislavského kastelána jménem Aczél… a měl i jeho odpočatějšího koně. Takže vše možná mohlo dobře dopadnout? Snad. Kdyby nebylo malého přítoku Dunaje jménem Csele.
Byl tam most, byl, a patrně dobrý, ale z nějakého důvodu asi tak jeden kilometr od něj odbočili. Dali se prý polní cestou ke mlýnu a k vesnici Csele a rozhodli se potok přebrodit, ačkoli most opravdu nebyl daleko a stačilo se – rychle – vrátit.
Zatímco dnes teče na tom samém místě stejnojmenná strouha, tenkrát to byl značně hluboký příkop se strmými břehy. Deště zvedly hladinu a ony břehy záludně splývaly s mokřinami. Byla bouřlivá noc a blýskalo se na časy a na jednom místě se náhle jevil břeh pevnější. Cetrys tam potok překonal, a to na koni, a problém pro krále, který jel v brnění, nastal teprve ve chvíli, kdy se jeho hřebec rozhodl uprostřed koryta, že se napije.
Ludvík ho měl nechat lokat, ale švihl zvíře bičíkem. To se vzepjalo. A sice jaksi lezlo na protilehlý břeh, ale Ludvík mu zprudka přitáhl uzdu. Proč, je záhada. Ludvík se zakláněl, kůň se svalil, ve vodě pána nešťastně zalehl. Aczél mu chtěl prý pomoct a zapadl do bahna a vody jakbysmet a nevynořil se již ani jeden. Bylo to opravdu tak?
Cetrys každopádně nic neudělal, a kdyby něco udělat chtěl, musel by se odstrojit. Místo toho prchal a vše, co se stalo, známe pouze z jeho svědectví. A právě tato banální smrt vpustila na trůn Habsburky.
A ona zrada vojvody Jana Zápolského?
Ten muž panoval Sedmihradsku a v klíčových momentech se nepřidal k Ludvíkovu vojsku. Vedle uherského krále nebylo mocnějšího činitele a vedl patnáct tisíc mužů. Nechtěl pomoci? Kdo ví. V hlavním městě Uher Budíně kolovaly tehdy pověsti, že tajně jednal se sultánem, který mu slíbil uherskou korunu. Navíc je fakt i to, že kdyby vyjeli na pomoc Ludvíkovi, Sedmihradsko by zůstalo nehlídané a tváří v tvář invazi.
Náš Ludvík paradoxně vkládal naději právě do přispění Sedmihradských.
Palacký je názoru, že byl Zápolský zrádce, ale Vybíral kontruje a Jana obhajuje. Argumentů věru nemá moc. Po Ludvíkově skonu se vojvoda Zápolský skutečně domohl uherského trůnu a skutečně si jej udržel pouze s přispěním tureckého sultána.
A existuje také kontroverzní kniha Poselství o zániku Uherského království, již napsal ve stáří bývalý Ludvíkův kaplan Jiří ze Sremu, a dle tohoto textu byl král zavražděn. Spolu se Zápolským i Cetrysem se předtím dostal do města Báta – na břehu Dunaje – a tam stál hostinec, ve kterém se pohádali. Zápolský krále obvinil, že fakticky zničil Uhry a že se na trůnu leda tak věnoval zábavám; že Ludvíka nudí vládnout. „Zemřeš, tančící bestie,“ zvolal prý a probodl Ludvíka mečem. Jiří ze Sremu hovoří dokonce o třech bodných zraněních: ohledával totiž mrtvolu a počínaje rokem 1527 sloužil až do smrti Zápolskému.
Zdeněk Vybíral ovšem uvádí tento příběh spíš jako kuriozitu. I když… Nu, fakticky jej předkládá k úvaze a k zamyšlení… Jeho celobarevnou publikaci doplňují často velmi raritní ilustrace a perfektní mapy.
Recenze je převzata z Týdeníku unie českých spisovatelů 38/2026
