Engelbert Prim

Narodil se roku 1967 v Praze jako chlapec a už jím zůstal. Kromě občasných rvaček a peripetií s děvčaty s tím dodnes nemá vážnějších problémů.
Do šuplíku psal už odmala, i když tenkrát to byl ještě kufřík s medvídkem. Psal rukou, ale tiskacím písmem. Dokonce mu tak dovolili psát i ve škole, takže když má dnes něco napsat psace, má rukopis prvňáčka.
Jeho první literární počin byl pravděpodobně dopis soudruhu kamarádovi ze spřátelené školy, ve kterém popisoval, co dělal o prázdninách. Vše si komplet, do posledního písmene vycucal z prstu. Hemžilo se to tam gangstery, spolužačkami v nesnázích, vlhkými sklepy a tajnými podzemními chodbami. K podzemí má ostatně vřelý vztah dodnes, a to přesto, že v něm bývá chladno.
V kolektivu byl oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Poté, co dostal kufříkový psací stroj Mercedes po dědečkovi, naučil se na něm psát dvěma prsty. Aby litery přes vyschlou inkoustovou pásku obtiskly na papír dostatečně viditelná písmena, bylo potřeba do kláves pořádně udeřit. Tak to dělal. A protože zvyk je železná košile, dělá to stále i na daleko jemnějších klávesnicích počítačů a notebooků. Dlužno ještě zmínit, že ke dvěma ukazováčkům přidal časem třetí prst, prostředník pravé ruky. Takto píše dodnes.
Když nastoupil k výkonu Základní vojenské služby, stočila se jeho témata docela přirozeně k tomu, co by býval dělal, kdyby k výkonu Základní vojenské služby nenastoupil. Kamarádi, kterým své rukopisy půjčoval, ale nepochopili jejich hloubku a poslání a měli je čistě za erotickou literaturu. Své texty pak nacházel flekaté, zastrkané za rezervoáry na záchodcích a pod stejně flekatými matracemi.
V kolektivu byl oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Po vojně, maje stále touhu psát, ve svých literárních pokusech čas od času pokračoval, nemaje ale pořádného tématu, stále jen do šuplíku.
První hrubé obrysy neohroženého hrdiny přezdívaného Boží mlýn s turbem a zatím nejasné linie jeho neobvyklého příběhu se začaly samy od sebe rýsovat na vnitřní straně Elgelbertovy lebky jedné promoklé noci, kdy hromy burácely, oblohu křižoval jeden blesk za druhým a kdy nebylo vůbec těžké si představit, že přichází apokalypsa.
V kolektivu je stále oblíbený pro svou přátelskou povahu.

fotografie autora: Michal Kurtiš