Vyzpovídali jsme autora knihy Král českého braku a zjistili, jak se Václav S. Jelínek dvořil nacistům, proč se o něm Emil Hruška vlastně rozhodl psát, co si na nás autor chystá dál či kam ve světě by se chtěl ještě podívat. Přečtěte si náš nový rozhovor a nechte se jím inspirovat.

Emil Hruška, který se v Nakladatelství Epocha proslavil především jako autor titulů věnujících se Československu za dob protektorátu (Převedu vás… na onen svět!, Nacisté a české poklady), nacistickým pohlavárům (Pán protektorátu: K. H. Frank známý a neznámý, Heydrich na Pražském hradě) či kriminálním případům z česko-německého pohraničí (Pohraniční pitaval, Souřadnice smrti) se svým posledním počinem Král českého braku zavítal do docela jiných končin. Pojďte s námi zjistit, jaké pro Emila Hrušku bylo číst tu nejbrakovější literaturu a potom o ní psát.

Postava Václava S. Jelínka je poměrně kontroverzní a titul sám poněkud vybočuje z Vaší dosavadní literární produkce zaměřené převážně na významné činitele protektorátu a také na kriminální publicistiku z oblasti pohraničí a západních Čech. Jak jste se s ním „seznámil“ a co Vás přivedlo na nápad věnovat mu knihu?

Jak už to bývá, za mým „seznámením“ s Václavem alias Slávou V. Jelínkem byla náhoda. Když jsem se v Národním archivu probíral dokumenty, týkajícími se K. H. Franka, objevil jsem zajímavý dopis Frankovi adresovaný a jím parafovaný, čili Frank jej četl. Jakýsi „S. W. Jellinek“, píšící německy a označující se za známého a mimořádně produktivního českého spisovatele, se Frankovi a nacistům kořil, jak jen mohl, jeho list byl až nechutně devótní. Jellinek? Nic mi to neříkalo. Pátral jsem, pátral, až jsem přišel na to, že pisatelem byl známý autor brakové literatury Václav Jelínek. A jak se mi scházely informace, Jelínka se týkající, nebylo už k nápadu, něco o něm napsat, daleko.    

Jak složité byly rešerše a příprava na psaní? Zažil jste v souvislosti s tím něco, co Vás překvapilo či zaskočilo?

Kral_ceskeho_braku_FRONT_RGB_1000px_1

Nejvíce pracné – ale dodám, že také nákladné – bylo shánění Jelínkových knih. Poslední z nich vyšla myslím v roce 1944, to už se podepisoval „Willibald Yöring“, protože se takzvaně „dal k Němcům“ a jako kolaborant jim čile sloužil. Jelínek/Yöring se totiž po válce za řadu dekád stal fenoménem brakové literatury a jeho knihy jsou obtížně dostupné. A drahé. Je nemalý okruh lidí, kteří se po nich pídí, čtou je pro jejich fantasmagorický obsah, absurdní situace a zvraty, pro perverznost roubovanou na červenou knihovnu a v důvodech bychom mohli pokračovat. Ke složitosti mého psaní patřilo hlavně to, že jsem se pokusil některé, lze říci charakteristické Jelínkovy knihy přiblížit čtenářům, jaksi je stručně shrnout. A to opravdu nebylo snadné.

Kniha je velmi netradičně pojatá. Faktografické pasáže o autorovi a jeho životě a tvorbě se prolínají s ukázkami děl, které jsou zčásti citací a zčásti volným převyprávěním. Celek přitom drží pohromadě obdivuhodným způsobem a čtenář postupně získává ucelený obraz o podivném a ne právě příkladném charakteru autora i složitosti doby. Jak Vás tento koncept napadl a jak náročné bylo jej udržet?

Napadlo mě to právě při rešerších. O Jelínkovi u nás dosud žádná větší práce neexistovala, i když by si to v kontextu české literatury, byť jen její pokleslé části, zasloužil. Právě proto, že se stal jistým fenoménem. Ale jak si čtenář udělá aspoň velmi skromnou představu o Jelínkově psaní, když jsou jeho knihy tak obtížně dostupné? Proto mě napadla možná zvláštní kombinace Jelínkova běhu života (podotýkám, že i k tomu bylo informací poskrovnu) a ukázek z jeho knih.

Myslíte si, že by dnes autor typu Václava S. Jelínka s jeho široce nevyhraněným, mnohdy až pitoreskním stylem na knižním trhu uspěl? Třeba jako český zástupce stylu bizzaro fiction?

Tak to opravdu nevím. Myslím si, že spíše nikoliv. On pevně vězí ve své době. Měl-li by dnes vstoupit do sektoru pokleslé literatury, ať je módně nazývána jakkoliv, shledal by asi, že jeho dekadentní a patologické myšlení a psaní má pro něj těžko překonatelnou konkurenci.

Je nějaká kniha, která vás z Jelínkovy tvorby skutečně bavila a nadchla? A pokud ano, tak proč? Rádi se necháme inspirovat.

Tak takovou jsem neobjevil. A že jsem jich pár přečetl. Ale kdybyste se zeptali mé ženy, která se díky mně stala Jelínkovou fanynkou – právě pro absurditu jeho knih –, asi by řekla, že jeho dobrodružné romány, jako třeba Země tlustých bohů (tu napsal už jako Willibald Yöring), Osudy nalezencovy či třeba Prodavači lidské kůže. 

Psaní knih je náročné, ať se tím člověk živí, nebo ne. Spousta z nás si spisovatele představuje, jak sedí u počítače obklopený knihami, papíry s poznámkami, možná i zahalený do oblaku dýmu, a soustředěně ťuká do kláves (takový Muž z Acapulca, jen místo psacího stroje má notebook. Jak „dobíjíte baterky“, relaxujete?

Ale já sedávám u počítače obklopený knihami a papíry s poznámkami, jen bez toho dýmu… Víte, že psaní může být i skvělou relaxací? Ono totiž – alespoň pro mne, hlavně když píšu o skutečných případech a lidech – bývá vždy spojeno s cestováním, s návštěvou míst, kde se ta která událost odehrála, kde dotyčný člověk žil, kde zanechal nějakou stopu… Psaní musí autora těšit a v ještě lepším případě být mu dobrodružstvím sui generis. 

Král českého braku už je na pultech, co dál? Na čem pracujete nyní?

Kniha má pracovní název Retrokrimi. Chci zpracovat pár kriminálních případů, odehrávajících se od druhé poloviny 19. století do poloviny století minulého. Ale to jsem vlastně předběhl: v Nakladatelství Epocha už spočívá rukopis mé knihy Tak střílej!. Jsou to dva zvláštní příběhy, zejména kvůli svým hlavním postavám. 

Díky profesi právníka jste navštívil řadu nejen evropských zemí, také jste působil jako poradce českých poslanců Evropského parlamentu. Obojí byla jistě svým způsobem dobrodružná práce se zajímavými lidmi. Neměl jste někdy chuť zpracovat tyto zážitky a zkušenosti literárně?

To víte, že měl. Když jsem pobýval v Bruselu, napadlo mě napsat třeba nějaký kriminální případ z Evropského parlamentu. Už jsem měl k tomu nějaké poznámky, ale pak z nápadu sešlo a už jsem se k němu nevrátil. 

Čím se Vám práce poradce zapsala do paměti nejvíc? Co se Vám vybaví, když se řekne Evropský parlament?

To by bylo na delší vyprávění. Ale co se mi vybaví okamžitě, když se řekne Evropský parlament? Život pod kopulí, jako v Kingovi. 

Cestujete stále? Láká Vás nějaký kout světa, kam jste se zatím nedostal, ale rád byste?

Cestuji stále, ale už jen po českém domově. Jsme v tom limitováni členy naší rodiny, kterými jsou německá ovčanda Rachel, australský honácký pes Cowboy a kocour Džagon. A rád bych se podíval na Island, ale ne jen na pár dní… A taky k Niagarským vodopádům.

Novinku Král českého braku pořídíte nyní v našem e-shopu.



V NAKLADATELSTVÍ BRZY VYJDE

ANEB NA CO SE TĚŠÍME

Copyright © 2002 - 2024 , Nakladatelství Epocha s.r.o.