Definitivní tečku za více než dvěma desetiletími, jež uplynuly od francouzské revoluce a které zásadně změnily tvář Evropy, měl učinit kongres svolaný do Vídně, kam se na podzim roku 1814 sjeli vrcholní politici i korunované hlavy z celé Evropy – nechyběl rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Friedrich Wilhelm III. či zástupce francouzské strany Talleyrand, který pragmaticky odvrhl Napoleona a nabídl své služby bourbonskému králi Ludvíku XVIII. Vítězové nad „malým Korsičanem“ nyní měli rozhodnout o novém mocenském uspořádání na kontinentu, ale Napoleon se záhy pokusil o návrat na výsluní…

Autor na základě pamětí, zpráv diplomatů, deníkových záznamů a dalších materiálů představuje pestrý obraz tehdejšího politického života a umožňuje nahlédnout do zákulisí tohoto do té doby největšího mírového kongresu v dějinách.

„Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem.

Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní sbor z Prahy, znají co do jména alespoň výtvarníci jako odborný termín pro barvu krve. Anebo Melegnano? Toto malé město bránil proti dvěma francouzským armádním sborům jediný pluk, a to z Písku. Ostatně „jedenáctý písecký“ měl v této válce největší ztráty z celé rakouské armády. Bitva u italského Solferina v červnu 1859 byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, aby bylo možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k Hradci Králové.

Na tuto válku mezi francouzsko-piemontskou koalicí na jedné straně a Rakouskem na straně druhé se tehdy vzpomínalo všude, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich krev a utrpení se podílely na vzniku Červeného kříže, jehož založení několik málo let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.

Budou války vyhrávat hráči počítačových her? Je znalost genetiky darem, nebo prokletím? Je nadřazenost známkou božství? A jak se srovnat s pandemií nebezpečného viru? V sedmnácti sci-fi povídkách se to znepokojivými otázkami jen hemží. Povídky dnes nejprodávanějšího spisovatele fantastiky publikujícího pod pseudonymem František Kotleta stály na počátku jeho literární kariéry. Některé jsou dodnes provokativní, jiné romantické, humorné či hravě naivní.

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News!

Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek.

 František Kotleta v podobě, v jaké ho neznáte, v postapunkovém románu, futuristickém, temném a divokém jako podzemí stanic U-metra.

Publikace představuje vývoj třicetileté války v méně probádané oblasti českého Krušnohoří v období čtyřicátých let 17. století, tedy v době, kdy se tato hranice stala pro časté vpády nestabilní a nebezpečnou. Na několika sondách je vysvětlena role horského pásu ve vedení raně novověkého konfliktu.

Zvláštní pozornost bude věnována fenoménu tzv. militární revoluce, postupnému zapojení Švédska do válečného konfliktu, životu a působení švédského vojevůdce Jana Banéra v severozápadních Čechách a jeho poslední svedené bitvě, která se odehrála v březnu 1641 u Přísečnice.

Audiokniha Verschluss obsahuje 5 sci-fi povídek z alternativního Československa. Autorem je Karel Drexler. Čte František Dočkal.

Málokdo tušil, jak dramaticky se Československo změní, když v roce 1927 v prezidentských volbách zvítězil Bohumil Němec, Rudolf Beran se stal ministerským předsedou a izolacionisté převzali v zemi vládu. Poznejte zevnitř to, co je dnes označováno za nejrozsáhlejší sociální experiment, a seznamte se s osudy lidí, kteří pocítili dopady Krumlovského programu na vlastní kůži.

Občanská válka skončila. Mnozí se vracejí domů. Mezi nimi i Gabriel Leichenberg. Pytlák, pašerák a poslední, kdo přežil z nechvalně známé XIII. pěší – trestní jednotky nasazované do těch nejtěžších bojů a složené z toho nejhoršího, co bylo k máni – vrahů, sadistů, dezertérů, zlodějů a jiných kriminálních živlů . Má v plánu se pomstít za události, které proběhly za války v jeho rodném městě. Ovšem v cestě mu stojí nejen divoké ozbrojené bandy rabující pohraničí, jeho bývalí protivníci, kteří zatím získali moc, ale i vojensko-politická sekce (VPS), která s ním má vlastní úmysly.

„Milostné zvířátko uděláme z vás, kolem hrdla dáme pozlacený pás…“ veršuje libretista Karel Sabina v naší vpravdě národní opeře. Doba však tehdy byla cudná, nebo si tak alespoň navenek připadala. Jakápak tedy „nadrženost“. Přitom však lidská sexualita je tak stará jako lidstvo samo a jedním z jejích trvalých znaků je vyšší sexuální aktivita mužů. Navíc je člověk bytostí trvale sexualizovanou a jeho sexualita má charakter jak prokreační – rozmnožovací, tak rekreační – potěšující.

Deset kapitol knihy Zvíře nadržené neobchází žádná tabu již proto, že si je autor nepřipouští. Zdaleka si proto nevšímá jen různých forem párového soužití, ale také toho, kde jsou v sexu hranice normality a kdy je třeba mluvit o sexuálním nebezpečí a zločinu.

Kybernetička Lynne Hallová na adresu stále populárnějších sexuálních robotů nedávno pronesla, že jejich hardware je těžký, hlučný a přehřívá se. Koneckonců, někde se s polidšťováním techniky začít muselo.

Tak jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto – námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko-papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga – vstoupila do dějin jako „bod obratu“.
Byť se bojovalo na moři, nechyběli u toho ani čeští rytíři Řádu sv. Jana Jeruzalémského, johanité – pánové z Vartenberka a Házmburka. Byli to příslušníci tohoto řádu, kdo pár let před Lepantem obranou Malty zabrzdil osmanskou expanzi do západního Středomoří, kdo začal onen dlouhotrvající obrat od ústupu před militantním islámem k jeho zadržování, jež později přešlo v jeho zatlačování. Nikoli náhodou zdobí oltář kostela Panny Marie pod řetězem poblíž Karlova mostu v Praze obraz Karla Škréty věnovaný Lepantu. Je svědectvím o českém příspěvku v tomto „svatém boji“.

Oboustranná brutalita založená na náboženských rozdílech a bezpočet menších i větších střetnutí na souši i na moři byly charakteristickými projevy krvavé války mezi Řeky a Turky ve dvacátých letech 19. století – války, která vedla ke vzniku nezávislého řeckého státu. Provázely ji i další jevy, jako řecké mrhání zahraničními půjčkami či občanské války mezi samotnými Řeky. Negativní roli sehrála také jednostranná propaganda v západoevropské společnosti, vyplývající z neznalosti skutečné situace ve východním Středomoří, a vojenské i diplomatické vměšování evropských velmocí. Přestože od konce oné války uplynulo již 180 let, nepozbyla na svém historickém významu a aktuálnosti. Animozita mezi Řeky a Turky je stále živá a řecká společenskoekonomická realita dnešních dnů způsobená plýtváním se vine jako červená nit řeckými dějinami již od této války, která je významnou kapitolou moderních evropských dějin. Připomíná to antickou tragédii i absurdní drama zároveň.

Paměti českého emigranta - bratra známého českého spisovatele a scénáristy Jířího Stránského, kterého události 60. let 20. století donutily opustit vlast a začít nový život v cizí zemi, ve Švýcarsku.

Kniha vznikla z nedostatku pramenů o historii dvou rodin, Stránských a Malypetrů. Ona první rodina představuje článek z rozvětveného stromu rytířů Stránských ze Stránky a Greifenfelsu. V osobě JUDr. Karla Stránského (1898–1978), autorova otce, představuje muže s hlubokým sociálním citem nejen pro rodinu, ale i veřejným, díky členství a vyššímu postavení v České obci sokolské, kde rozhodoval duch, věrnost, fyzická síla, a nikoliv peníze. Rodina Malypetrů, vedena Janem Malypetrem, několikanásobným ministrem a předsedou vlády v předválečných, ale i krizových letech první Československé republiky, žila nejprve v úrodné krajině v Klobukách u Slaného. Manželský pár statkářů dal život třem dětem, z nichž se jedna dívka stala manželkou JUDr. Stránského a později matkou autora. Tento se rozhodl napsat své Paměti, mimo jiné i proto, aby předal svědectví svých dvou starších bratří Jana a Jiřího, politických vězňů, kteří navzdory svému literárnímu nadání své paměti nesepsali.

Kniha popisuje úděl rodiny v komunistickém režimu a dopad okolností na její členy. Kromě toho obsahuje osobní vzpomínky a citově zabarvené záznamy, vyjadřující autorův blízký vztah ke sportu a přírodě.

Ať tedy Paměti slouží i nové generaci jako průvodce dobami, které jsou pro ni neznámé.

Napoleon na Dunaji je plastickým vylíčením bitev u Aspern/Esslingu a Wagramu, svedených proti Rakousku koncem jara a v létě roku 1809 Napoleonem I. a arcivévodou Karlem Rakouským. U Aspern/Esslingu padl mýtus o Napoleonově neporazitelnosti a ani Wagram neskončil přesvědčivým francouzským vítězstvím. Polozapomenuté události války na Dunaji pak představovaly poslední vítězné tažení císaře Francouzů. Formou literatury faktu a stylem, jenž získal jejímu autorovi u čtenářů oblibu, s pomocí řady map, dobových vyobrazení i ordre de bataille, bitevního uspořádání obou vojsk, nechává kniha promlouvat především pamětníky, maršály, generály, důstojníky a vojáky rakouské i francouzské strany, kteří ono krvavé zápolení na bitevních pláních u levého dunajského břehu zažili.

Závěrečný díl akční postapokalyptické tetralogie Spad.

Je po válkách, které nikdo nevyhrál. Většinu planety vymazaly výbuchy jaderných bomb a tam, kde lidé přežili, je situace stále horší – šíří se hlad, chaos, otrokářství a postapokalyptické kulty. V sutinách Prahy se dějí strašné věci, ale ti, kdo mají moc, netouží po změně. A už vůbec ne od člověka, který přináší pořádky starých časů. Navíc, když je to žena. S divokým tetováním na tváři a lidmi, kteří pro ni udělají cokoliv. A k tomu se blíží nejhorší zima od doby, kdy začala poslední válka.

Obyvatelé středomořského ostrova Kypr, jenž byl od roku 1925 britskou kolonií, začali po druhé světové válce intenzivně usilovat o získání samostatnosti. O dekolonizačním procesu ale měli rozdílné představy nejen Řekové a Turci žijící na ostrově, ale i jejich „mateřské státy“ a Velká Británie. Od poloviny padesátých let se konflikt mezi kyperskými Řeky a Turky začal vyhrocovat natolik, že měl negativní dopad nejen na řecko-turecké vztahy, ale i na situaci ve východním Středomoří, jež představovalo v kontextu studené války strategicky důležitou oblast. Po získání samostatnosti v roce 1960 se o situaci na ostrově začaly intenzivně zajímat také Spojené státy americké a Sovětský svaz, který společně s Československem dodával na ostrov zbraně, čímž přispíval k ještě větší politické nestabilitě, která nakonec vyústila v rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část v roce 1974. Monografie si klade za cíl na základě nedávno odtajněných archivních materiálů nově zhodnotit mezinárodní dimenzi kyperského konfliktu, přičemž neopomíjí aktivity států východního bloku na ostrově, zejména Československa.

Karl H. Frank by úlohu pána protektorátu Čechy a Morava nedokázal plnit bez svého osobního tajemníka, vysokého důstojníka SS dr. Roberta Giese. Heydrichův člověk byl mocným mužem v pozadí, skutečnou „šedou eminencí“, označovanou též za Frankova „zlého ducha“. Jak pamětníci, tak historikové se shodují v tom, že na všech Frankových závažných činech a opatřeních se Gies podílel a stál rovněž za vznikem pro nacisty klíčových memorand, Frankem podepsaných, včetně toho, které se týkalo „konečného řešení české otázky“. Robert Gies byl nakonec lépe informován o dění v protektorátu než sám K. H. Frank a jeho reálná moc byla obrovská.

Pocházela z chudých poměrů argentinské provincie, ve škole vynikala jenom v recitaci. V patnácti letech odešla z domova a zamířila do hlavního města země, kde začínala jako herečka druhořadých rolí. Široce známou se stala díky účinkování v rozhlasových hrách, jako celebrita se účastnila charitativních akcí, kde se seznámila s jedním z představitelů vojenského režimu Juanem Domingem Perónem. Po dvou letech se stala jeho manželkou a absolvovala s ním kampaň před prezidentskými volbami vrcholící vítězným vstupem do prezidentského paláce. Nikdy neměla žádnou oficiální státní funkci, dosáhla však vlivu jako žádná žena předtím v argentinské historii. Otevřela tak cestu do vysoké politiky nejen ženám v Argentině, ale v celé Latinské Americe, kde se stala, a dodnes zůstala, symbolem levé části politického spektra.