Svět je v troskách. Když se hroutil, postavili lidé svou spásu – město na obrovských pilířích, chráněné před vším zmarem tam dole. Ale to bylo dávno. Tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje. A kdo o tom něco tuší, je v nebezpečí, mohla by po něm totiž jít císařská tajná služba, Polit, protože svět mimo město přece neexistuje. Alespoň ne pro ty, kdo nejsou vyvolení. Jenže stará tajemství se ráda nečekaně vynořují, a když se ve městě začnou záhadným způsobem ztrácet děti, nejlepší vyšetřovatel Politu pochopí, že věci mohou být jinak, než mu celý život tvrdili. 

Nový román Kristýny Sněgoňové přináší mezi troskami světa po apokalypse temné dobrodružství, jaké tu dlouho nebylo.  

"Originální postapo, které čtenáře chytne od začátku až do konce. Zábavné, akční a k tomu skvělý hlavní hrdina, který člověku přiroste k srdci. Kristýna Sněgoňová překonala cokoliv, co dosud napsala." František Kotleta

Publikace přibližuje české veřejnosti období reformního socialismu, normalizace a „zvonění klíči“ v roce 1989. Osobní prožitky na působení v mládežnických organizacích a zastupitelských orgánech, na invazi sovětských armád do Československa, na každodenní život v normalizačním Československu, přelomové měsíce sametové revoluce atd. se prolínají s úvahami a analýzami politického a společenského vývoje Československa v období reforem, za normalizace i po sametové revoluci. Autor k tomu využívá osobních vzpomínek i oficiálních dokumentů. Osobitým způsobem přibližuje současným generacím dnes již historické události posledních padesáti let.

Krize mění nejen naše zvyky a chápání, ale i způsob přemýšlení o smyslu existence člověka. Vnáší do našeho vědomí nejistotu a strach a někdy i paniku a depresi. Aktuálním se stává okřídlené rčení „dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou zeměkoulí“. Měli bychom však hledat „pevný bod“ v sobě a „pohnout“ naším myšlením. Znamená to přestat se bát neznámých a nových věcí a adaptovat se na přicházející a budoucí podmínky.

Touha po politické a ekonomické moci a ovládání druhých svádí souboj se solidaritou, pomocí druhým a sounáležitostí lidí. Když nám „neteče do bot“, tak na ně zapomínáme. Teď si ovšem klademe otázku, jaký je vlastně člověk.

Ani po takřka osmdesáti letech, které nás dělí od událostí, jejichž osou byl atentát na někdejšího hitlerovského místodržícího v naší zemi, esesáckého vraha Reinharda Heydricha, ani přes dlouhou řadu knih, které se zevrubně zabývají touto vrcholnou akcí odboje na půdě naší okupované země, nebo se jí více či méně dotýkají, nejsou bezezbytku zodpovězeny všechny otázky a rozpletena všechna klubka záhad a nejasností.

Zkušený autor literatury faktu se v úvodním slovu vyznává z bezvýhradné úcty k lidem, kteří se nikdy nesmířili s mnichovským diktátem ani s následnou okupací zbytku zmrzačené země a z vlastního rozhodnutí se vrhli do zprvu zdánlivě beznadějného boje za znovudobytí ztracené svobody. V souvislosti s atentátem však nezastírá chyby, kterých se i ti nejstatečnější dopustili, slabostí či pochybností, jimž se neubránili – ale všestranně je konfrontuje s dobovými okolnostmi a limity.

Publikace úspěšného a respektovaného autora literatury faktu vychází ve druhém, přepracovaném vydání.

Tato kniha přináší českému čtenáři unikátní italský pohled na roli Itálie v první světové válce, při formování čs. legie v Itálii a na vzniku samostatného Československa. Vedle toho je ze široka popsána cesta Itálie do konfliktu, její komplikované vztahy se spojenci a protivníky, ale také vlivným papežským stolcem. Pro Italy byla důležitá otázka budoucnosti Rakouska-Uherska a zde žijících národů. K jeho rozpadu se zpočátku stavěli negativně, ale nakonec akceptovali jeho zánik a plně podpořili nároky Čechů a Slováků na vlastní stát a zásadně se podíleli na formování, výcviku a vyzbrojení čs. útvarů – legie a domobrany – na svém území. Ty následně sehrály důležitou roli při hájení hranic a zájmů nové republiky. Negativně se však Itálie stavěla ke zrodu Jugoslávie, ve které viděla svého nového protivníka v oblasti Jadranu, naopak Československo blízkého partnera. To nakonec, a se silným vlivem Francie, vedlo k tomu, že se zpočátku slibně rozvíjející československo-italské spojenectví změnilo v neuskutečnitelnou iluzi. 

Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na zisk těchto území nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo.

V zamýšleném střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i po tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Itálie zaměstná část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby se konečně zařadili mezi prvořadé evropské mocnosti. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel přeci jen dosáhl svého, protože František Josef již předem prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Benátky Itálii, ať už válka dopadne jakkoli…

V uličkách kolem přístavních doků šlo o život vždycky. Jenže teď tu začínají mít problémy i někdejší páni temných zákoutí a nočních přepadů. Nový vládce zlodějského podsvětí jde tvrdě po své konkurenci a všem jeho protivníkům začaly krušné časy.

Lovka a její banda musí zmizet. Bez peněz se ale nový život začíná těžko, a tak se rozhodnou pro zatraceně riskantní akci, na kterou ale potřebují dostat z vězení nejlepšího zloděje všech dob. Jenže ten celou partu před lety zradil, a i když jsou to jen oni, kdo jej dělí od zhoupnutí se na provaze, najít ztracenou důvěru nebude jednoduché. A to je ještě čeká ta nejtěžší zlodějna všech dob – poklad v prastaré čarodějné věži. Odměna ovšem stojí za to.

Nový román Michaely Merglové přináší plnokrevné fantasy dobrodružství ze světa, kde se dýka a odvaha dokážou postavit i mocné magii.

Třetí díl série Elementum

Alex si myslel, že má válku proti bratrovi vyhranou, ovšem osud tomu chce jinak. Bratři jsou totiž spjati sudbou, která nelítostně váže jejich životy. Alex se snaží zjistit, jak onu sudbu zlomit, zatímco Zek zůstává v ústraní. Nebojuje se, ale ulice města se i tak plní strachem. A jakmile je město napadeno Zekovou družinou, Alex vytuší, že ačkoli se nemohou s bratrem zabít, Zek plánuje něco velkého. Něco, co nejen město zničí, ale obrátí ho proti sobě samotnému. A jestli Alex včas nezjistí odpovědi na své otázky, i bez jeho smrti si Zek město podrobí do posledního živého člověka. Včetně Alexe…

Kočičí sága pokračuje. Pac a Pussy si povolali na pomoc Jednonohýho Peta a také nasadili největší kalibr – barevné stránky a hromadu stripů, které nikdy nevyšly na Facebooku. Zkrátka a dobře, proti optimismu a potírání reality můžete bojovat jenom s depresivními kočičkami, které ví, že jediný smysl vaší existence spočívá v tom, aby měly plnou misku a abyste si koupili tuhle knihu.

Publikace mapuje historii protifašistického odboje v letech 1939–1945 v jednotlivých evropských zemích a hodnotí význam, který odbojové hnutí pro dějiny druhé světové války mělo. Nejvýraznější pozornost je přitom věnována protifašistické rezistenci ve střední Evropě, tj. v Polsku, Protektorátu Čechy a Morava, Německu, Rakousku, Maďarsku a na Slovensku. K doplnění celkového pohledu je rovněž popsána činnost odbojových hnutí i v dalších částech Evropy – na okupovaných územích Sovětského svazu a Balkánu, ve Skandinávii, v západní Evropě i ve spojeneckých a satelitních státech nacistického Německa. Cílem je přitom postihnout společné rysy, ale i rozdíly, které provázely existenci ilegálních hnutí v průběhu druhé světové války v jednotlivých evropských regionech.

Druhá světová válka skončila vítězstvím nacistického Německa. Ihned v roce 1945 začala stavba Hitlerova valu, známého pod prostým názvem Zeď, který přetnul euroasijský kontinent od severu k jihu. Území na východní straně využívala Luftwaffe jako střelnici. Koktejl jaderných, biologických a chemických zbraní vrátil bývalé Rusko do středověku, zároveň však způsobil nové mutace. A to nejen fyzické, ale také mentální… Podaří se vojákům SEALs unést jednoho výjimečně nadaného jedince? Mohou jeho telekinetické schopnosti zabránit vypuknutí třetí světové války mezi USA a Velkoněmeckou říší? A jak se žije ve stále se zmenšujícím protektorátu Čechy a Morava? Nový vůdce Reinhard Heydrich pokračuje v odsunu zbývajících Slovanů na východ, ale co odsun vlastně znamená – vyhnání za Zeď, nebo rovnou smrt?

Známý autor literatury faktu v osmém svazku edice Polozapomenuté války přibližuje méně známé kapitoly druhé světové války – bojové operace v arktické oblasti. Odehrávaly se v letech nejstrašnější světové války, která dokázala, že naše planeta je již malá pro kohokoliv, a slovu globální dala poprvé děsivý význam. Zprávy o povětrnostní situaci v „kuchyni evropského počasí“ v Grónsku či na Špicberkách měly tehdy pro válčící strany cenu zlata, respektive krve letců a námořníků jejich armád. Právě letectvo a námořnictvo potřebovaly kvalitní meteorologické zprávy jako sůl, a tak se sněhem a ledem pokryté oblasti studené a nehostinné Arktidy staly dějištěm malé, víceméně utajené, ale veskrze důležité války, která však měla nemalý vliv na velké válečné operace, jakými byly například spojenecká invaze v Normandii v červnu 1944 nebo německý útok v Ardenách v prosinci 1944.

Tak jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto – námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko-papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga – vstoupila do dějin jako „bod obratu“.
Byť se bojovalo na moři, nechyběli u toho ani čeští rytíři Řádu sv. Jana Jeruzalémského, johanité – pánové z Vartenberka a Házmburka. Byli to příslušníci tohoto řádu, kdo pár let před Lepantem obranou Malty zabrzdil osmanskou expanzi do západního Středomoří, kdo začal onen dlouhotrvající obrat od ústupu před militantním islámem k jeho zadržování, jež později přešlo v jeho zatlačování. Nikoli náhodou zdobí oltář kostela Panny Marie pod řetězem poblíž Karlova mostu v Praze obraz Karla Škréty věnovaný Lepantu. Je svědectvím o českém příspěvku v tomto „svatém boji“.

„Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem.

Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní sbor z Prahy, znají co do jména alespoň výtvarníci jako odborný termín pro barvu krve. Anebo Melegnano? Toto malé město bránil proti dvěma francouzským armádním sborům jediný pluk, a to z Písku. Ostatně „jedenáctý písecký“ měl v této válce největší ztráty z celé rakouské armády. Bitva u italského Solferina v červnu 1859 byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, aby bylo možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k Hradci Králové.

Na tuto válku mezi francouzsko-piemontskou koalicí na jedné straně a Rakouskem na straně druhé se tehdy vzpomínalo všude, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich krev a utrpení se podílely na vzniku Červeného kříže, jehož založení několik málo let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.

Oboustranná brutalita založená na náboženských rozdílech a bezpočet menších i větších střetnutí na souši i na moři byly charakteristickými projevy krvavé války mezi Řeky a Turky ve dvacátých letech 19. století – války, která vedla ke vzniku nezávislého řeckého státu. Provázely ji i další jevy, jako řecké mrhání zahraničními půjčkami či občanské války mezi samotnými Řeky. Negativní roli sehrála také jednostranná propaganda v západoevropské společnosti, vyplývající z neznalosti skutečné situace ve východním Středomoří, a vojenské i diplomatické vměšování evropských velmocí. Přestože od konce oné války uplynulo již 180 let, nepozbyla na svém historickém významu a aktuálnosti. Animozita mezi Řeky a Turky je stále živá a řecká společenskoekonomická realita dnešních dnů způsobená plýtváním se vine jako červená nit řeckými dějinami již od této války, která je významnou kapitolou moderních evropských dějin. Připomíná to antickou tragédii i absurdní drama zároveň.

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News!

Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek.

 František Kotleta v podobě, v jaké ho neznáte, v postapunkovém románu, futuristickém, temném a divokém jako podzemí stanic U-metra.