Lucii Lukačovičové vyšla koncem loňského roku novinka Zákon Azylu, v níž se vydává nejen do současné Prahy, ale také daleko za hranice až do Argentiny. Co ji k tomu vedlo, jaké postavy mají v realitě skutečné předobrazy a jak autorka srovnává psaní samostatně a v tvůrčí dvojici, na to vše nám odpověděla v novém rozhovoru... 

Zákon Azylu sbírá zatím skvělá hodnocení od čtenářů i od kritiků. Co tě přivedlo k myšlence napsat tento příběh? 

Hodně jsem cestovala a roky jsem sbírala mýty, legendy a pověsti. To byly základy, na kterých začaly časem vznikat myšlenky Zákona Azylu a kontrasty, na nichž je postavený: domov a exotika, člověk a monstrum, spojenectví a konflikt. Jsem ráda, že jsem se k napsání Azylu dostala právě teď, kdy nápad dostatečně dozrál a jsem už nějakou dobu vypsaná natolik, abych dokázala románu dát právě takovou formu, jakou jsem si představovala.

Jak bys přiblížila čtenářům svět, ve kterém se kniha odehrává?

Je to současný svět, jak ho známe, ale mýty jsou pravdivé: ve skrytu existují nejrůznější monstra, fungují magické rituály a nauky. A kde jsou monstra, tam jsou lovci, svého druhu moderní zaklínači. Někteří idealističtější, jiní cyničtější, ale všichni se řídí pravidlem „Použij cokoli, co funguje, a přežij!“ Využívají toho, že svět je propojený, cestovat je ve srovnání s minulostí snadné, stejně tak předávat mystické vědomosti – a proto je prostředí Zákona Azylu hodně eklektické, míchají se v něm různé kultury a náboženství.

Kromě Prahy okusí čtenáři také exotickou chuť Argentiny. Proč sis vybrala právě tuhle lokaci k zasazení pobočky Azylu?

Argentinu nemám procestovanou (na rozdíl třeba od Mexika), ale nabízela mi dostatek zajímavého folkloru, historie, a taky nádherné, monumentální a svým způsobem děsivé krajiny. A když jsem na mapě uviděla Salar del hombre muerto (solné jezero Mrtvého muže), tak jsem usoudila, že to člověk prostě ve svojí knize chce.

Měla jsi pro své postavy nějaké reálné předobrazy?

Spíš mi do mysli většina postav napochodovala už prakticky hotových. Někdy postupně vymýšlím a vytvářím. Tohle nebyl ten případ. Obzvlášť Gabriel se dostavil rovnou se vším všudy – s láskou ke knihám, s oblekem i hláškami. Nicméně, přece se najde jedna postava, která má reálný předobraz: paní Winklerová, což je přesně ten druh osoby, kterou je lepší nikdy nepotkat.

Jaká scéna z knihy tě bavila při psaní nejvíce?

To je ještě zákeřnější otázka, než kterou ze svých knih mám nejraději. Ale třeba hodně mě bavila scéna, kdy dva lovci monster jedou autem přes argentinskou pustinu a uvidí uprostřed temné noci osamělou stopařku u silnice. Řidič okamžitě ví, že holka je duch, prostě klasická „mrtvá stopařka“ z městských legend. Mohla by být nebezpečná – ale on stejně zastaví, protože i jako duch by mohla potřebovat pomoc. Při psaní jsem si i jako autor říkala: „Tak a teď… jak moc špatný nápad to byl…?“

Zákon Azylu je tvá šestá samostatná kniha, kromě toho také často píšeš v autorské dvojici. Jaký je rozdíl v těchto přístupech – můžeš říct, že ti některý vyhovuje víc?

Bylo by to trochu jako srovnávat zlatou rybku s antilopou. Obě jsou hezké, ale každá úplně jinak. Sólové psaní dává naprostou volnost obsahu, formy i časování. Ve dvojici je potřeba se jeden druhému přizpůsobit, ale zase se člověk dostane k nápadům, na které by sám nepřišel. Mými nejoblíbenějšími spolupracovníky jsou Julie Nováková a Honza Kotouč – s oběma mám teď něco rozepsaného – a moje sestra Petra, které brzy vyjde další samostatný román s propracovaným originálním prostředím, živými postavami… a s premisami domyšlenými do důsledků.

Často také střídáš ve fantastice subžánry – Zákon Azylu je městská fantasy, Poslední bůh steampunk, Hořící kůň historická fantastika… Co za žánr sis zatím ještě nevyzkoušela a lákal by tě?

Vzala bych tu odpověď spíš obráceně – do čeho vím, že bych se nepustila. Zatím jsem dospěla k tomu, že bych nezvládla splatterpunk (protože i ten se musí umět a hromada poletujících střev nestačí) a humorné subžánry (protože můj oblíbený styl intelektuálního humoru by byl nečtivé peklo, tedy pokud vás nebaví vtipy typu „putting Descartes before the horse“).

Kromě románů jsi velmi aktivní povídkářka, jedna z tvých posledních publikovaných vyšla i ve sbírce Krásky a vetřelci. Jak bys ji čtenářům přiblížila a co tě na ní bavilo nejvíce?

Na povídce „Nemůže pršet věčně“ mě nejvíc bavila základní premisa, že někdo vědomě naplňuje žánrová klišé a tím – magicky – získává schopnosti příslušné postavy. A ten detail, že hlavní hrdina, drsný a schopný noirový detektiv, je někdejší neúspěšný spisovatel detektivek.

Chystáš se do světa Zákonu Azylu vrátit? 

Pokud se bude první román čtenářům líbit, tak určitě.

Knihy Lucie Lukačovičové najdete u nás na e-shopu spolu s novinkou Zákon Azylu