Některé příběhy nevznikají jako plán, ale jako obraz, který se nedá pustit z hlavy. Stačí mlha nad přístavem, špinavá hospoda a dva lidé, kteří už nemají co ztratit — a zbytek si je najde sám. Hladina v plamenech je přesně ta kniha, která vás nechce jen zabavit, ale místo toho vás stáhne pod hladinu a nechá tam o trochu déle, než je příjemné. V rozhovoru s autorem jsme se bavili nejen o tom, proč si vybral syrovou Anglii začátku minulého století, ale hlavně o postavách, které díky jeho vyprávění nabyly až hmatatelné opravdovosti — a o světě, kde hranice mezi přežitím a pádem není tenká, ale prakticky neexistuje.

První otázka je nasnadě. Proč zrovna Anglie začátku minulého století a proč zrovna takový příběh? Co vás k němu inspirovalo? A bylo první prostředí, nebo děj?

Myslím, že Anglie nebo obecněji britské impérium počátku minulého století muselo být fascinujícím místem, i když ne vždy v dobrém smyslu. Ty kontrasty: Londýn – jedno z nejbohatších a zároveň nejšpinavějších měst; vrcholící průmyslová revoluce – automobily vedle koní, elektřina vedle plynových lamp, telefon vedle telegrafu. Nápad přišel znenadání a vlastně to ani nebyl nápad na příběh; první byla úvodní scéna, obraz trochu nebezpečné přístavní putyky.

Oliver a Nancy jsou velmi výrazné postavy. Inspiroval jste se v jejich charakterech někým, koho znáte, byť třeba jen velmi okrajově? Nebo kde se vlastně vzali?

Těžko říct. Určitě ne přímo. Oliver je složitá, bolestná postava a dlouho jsem nevěděl, jaký vlastně je. Dlouho jsem si myslel, že celá kniha bude vlastně spíš jeho příběh, ale ukázalo se, že ne tak úplně. Nancy v průběhu psaní rostla a začala mě fascinovat víc a víc. Neměla vlastně nikdy šanci hrát podle pravidel, a přesto se nehroutí. Odkud se to v ní bere? To mě zajímalo.

Zůstaneme ještě u hlavní dvojice. Když se spojí dva zlomení lidé, často to nekončí dobře. Bylo vám od začátku jasné, kam jejich vztah povede, nebo vás během psaní sami překvapili?

Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, kam mě příběh zavede, ani to, jak se bude vyvíjet jejich vztah. Oba dva si v příběhu dělali skutečně to, co chtěli, často se vzpírali tomu, co jsem si pro ně vymyslel, a nakonec vždycky prosadili svou.

Příběhem se táhne motiv šance na lepší život. Ten si přejeme snad všichni, ale není dobré se upínat jen na něj. Jak by to s hlavní dvojicí dopadlo, kdyby tu šanci nedostali a museli žít s tím, co jim život naservíroval? Jak by se odvíjely jejich osudy?

Celá řada našich předků se musela vyrovnat s životem, který si dnes možná nedovedeme ani představit – a uspěli, jinak bychom tu nestáli. Myslím, že by se oba protloukali dál. Kdybych si měl vsadit, myslím, že Nancy by se dřív nebo později nahoru dostala. Nese v sobě něco nezdolného, co ji drží nad vodou, samozřejmě za jistou cenu. Ale je možné, že bez té šance by se stala někým, kdo by nám byl mnohem méně sympatický.

Brutalita je v Hladině v plamenech někdy až hmatatelná. Jak jste pracoval s hranicí mezi syrovostí a samoúčelnou brutalitou? A překvapil jste tím někdy sám sebe?

Nechtěl jsem nijak šokovat džbery krve. Myslím, že popisovaná brutalita je vlastně ještě velmi uměřená, uvážíme-li, v jakém prostředí se postavy pohybují. Pro mě je vlastně nejbrutálnější ta obyčejnost, každodennost. Nikdo v příběhu se nad tím zkrátka nepozastavuje. Je to běžná součást života, což je přesně to, co jsem v představách viděl a co jsem chtěl napsat.

Co je podle vás ve výsledku nebezpečnější — fyzické násilí, nebo moc skrytá v papírech a dohodách? 

Papíry a dohody v sobě vlastně také obsahují hrozbu fyzického násilí, vynutitelnost. Bez ní by totiž neměly tu moc, která se v nich skrývá. Každý rozsudek, každá dohoda je silná jen proto, že za ní stojí exekutor, který ji dokáže vynutit.

Odpovím ale ještě trochu jinak: fyzické násilí je něco, čemu se snažíme vyhýbat, chránit se před tím. Proto máme stát, policii, zákony. Uzavřeli jsme dohodu, společenskou smlouvu: bude to pouze stát a v něm jeho složky, podléhající pravidlům, kdo bude oprávněn násilí použít, a to jen proto, aby nás chránil. Jenže co když je moc, která nás měla chránit, zkorumpovaná, nefunkční nebo zneužitá? K čemu pak je taková dohoda? V Hladině v plamenech je hrozba násilím v podstatě všudypřítomná, protože postavy žijí tam, kde je nic nechrání, jejich práva jsou jen iluzorní – existují možná na papíře, ale ne na ulici.

Která scéna nebo moment pro vás byl při psaní nejtěžší — ne technicky, ale lidsky?

Myslím, že Oliverovo dětství. Když jsem pochopil, kam směřuje, nechtělo se mi to psát, ale bez toho by příběh nebyl pravdivý.

Kdybyste měl říct jednu nepříjemnou pravdu, kterou si má čtenář – možná sám o sobě – z téhle knihy odnést, jaká by to byla?

Vlastně je to banální: každý z nás je schopný činů, které by za jiných okolností odsoudil.

Na závěr nemůžu než položit obligátní otázku: Co nás čeká příště? Čím nás přitavíte ke stránkám tentokrát?

Uvidíme. Mám rozepsané fragmenty asi pěti knih, nejdál jsem zatím pokročil v takovém řekněme psychologickém hororu. Sám jsem zvědavý, jak se to vyvine.