Tento kurs, ovlivněný snahou o spolupráci především s Velkou Británií, však v létě 1914 Berlín nemohl dále praktikovat, pokud se nechtěl vystavit riziku, že od něj odpadne jediný spolehlivý spojenec, přestane se chovat jako velmoc a pro Německo se stane přítěží. Navíc mohlo Rakousko-Uhersko začít hledat východisko v přímém jednání s Ruskem a v orientaci na Dohodu. Ztráta spojence by potom pro Berlín znamenala definitivní izolaci a navzdory vojenské připravenosti a ekonomické superioritě na kontinentě by se mezinárodní postavení říše stalo v podstatě bezvýchodným.
Velmi pozoruhodná je proměna názoru historiků na úlohu německého císaře v souvislosti s vypuknutím první světové války Dříve byl někdy prezentován jako klíčový hráč „válečné strany“, v posledních dekádách se objevuje poněkud jiný názor. Mezi britskými diplomaty panovala v posledních letech před válkou shoda, že Vilémovy úmysly byly převážně mírumilovné. Kupodivu tento závěr převažoval i po vypuknutí konfliktu, trval názor, že císař si přál vyhnout se válce, ale nakonec podlehl tlaku stoupenců války. Podle britských diplomatů císař neodhadl dobře situaci, nevěřil, že rakouskou akcí bude iniciována válka mezi velmocemi.
Také problém rakouského rozhodnutí pro válku, navzdory prakticky trvalému úsilí náčelníka generálního štábu Conrada a části reprezentantů vojenské špičky, je složitý. Pokud šlo o osudová rozhodnutí z července 1914, nastala v jistém ohledu paradoxní situace. Německo, nejsilnější kontinentální velmoc, nemělo na vybranou a mohlo předejít vlastní totální izolaci pouze naprostou podporou Vídně. Proto není možné pohlížet na vedoucí politiky habsburské monarchie jako na loutky v rukou mocnějšího spojence.
Základním faktorem, který ovlivnil jednáni Vídně, byla obava z dalšího podstatného zhoršování mezinárodního postavení habsburské monarchie. Země však rozhodně nebyla vržena do války „lehkomyslně a po krátkém váhání“. Právě toto váhání, způsobené opakovaným zvažováním osudového kroku i odporem uherského ministerského předsedy Tiszy, bylo až příliš dlouhé a učinilo škrt přes německou kalkulaci, že Rakousko-Uhersko zasáhne rychle a válku bude možno udržet v lokálním rámci.
Polemika o příčinách rozpoutání první světové války není uzavřena dodnes. Bezprostředně po válce byla diskuse motivována především snahou nalézt a „odhalit“ viníky, kteří měli na svědomí miliony lidských životů. Teprve časem, po opuštění roviny vzájemných sporů, se historikové zaměřili na zkoumání otázky příčin konfliktu i role jednotlivých velmocí při jeho vypuknutí. S více stoletým odstupem je možno celý problém posuzovat bez emocí. Vcelku jednoznačně byly opuštěny některé starší teze – například dnes se prakticky žádný seriózní badatel nepokouší hledat jeden z hlavních důvodů v soupeření ve sféře koloniálních a mimoevropských zájmů velmocí. Je možné konstatovat, že každá z velmocí měla v okamžiku zásadního rozhodnutí vážný důvod do konfliktu vstoupit. Velká Británie byla již delší dobu před vypuknutím první světové války velmi znepokojena ekonomickým vzestupem i vojenskou silou Německa, obávala se narušení evropské rovnováhy, proto se nakonec rozhodla plnou vahou podpořit Francii a Rusko. Francie pěstovala v posledních letech před první světovou válkou poměrně umírněnou a vyváženou zahraniční politiku a v jejím případě se vlastně nedá hovořit o nutnosti rozhodování, neboť byla Německem napadena. V každém případě však byla Paříž rozhodnuta dostát svým spojeneckým závazkům a neohrozit případným váháním alianci s Ruskem.
Pokud jde o rozšíření konfliktu do evropských rozměrů, bývá oprávněně připisována klíčová role Rusku. Nejde však jen o otázku ruské mobilizace, která přiměla Německo k urychlené protiakci. Rusové nebyli ochotni ustoupit a případně sklidit další pokořující porážku jako v roce 1909. Motivy jednání Rakousko-Uherska jsou zřetelné – rozhodnutí monarchie byla v první řadě ovlivněna obavou z případné ztráty velmocenského postavení, ohrožení integrity říše i beznadějného zhoršení pozice na Balkáně. Jinými slovy, ani Vídeň neměla v létě 1914 přijatelnou alternativu. Německo, jak již bylo řečeno, nemohlo v krizové situaci nepodpořit spojence. Kdyby tak neučinilo, mohlo po krátkém čase stát osamoceno proti celé Evropě. V létě roku 1914 se tedy svým způsobem uzavřel bludný kruh – ve většině metropolí velmocí politikové dospěli k závěru, že ústupnost v dané situaci by mohla natrvalo poškodit mocenské postavení jejich zemí, a tudíž nakonec dali přednost krajnímu řešení.
Knihu Císařská politika od Aleše Skřivana pořídíte za zvýhodněnou cenu na našem e-shopu.