Tomáš , Dolní Vilémovice

22.ledna 2024

K druhému dílu série Krev pro rusalku jsem přistupoval velmi obezřetně. Všichni víme jak v nás rezonuje stigma druhých dílů. Zvláště, když první byla slušná psychojízda. Zvědavost byla však silnější, takže Krev pro divoženku v knihovně dlouho na přečtení nečekala. Jasný, na první pohled by se mohlo zdát, že je kniha oproti první takový čajíček. Ale čajíček v tom dobrém smyslu. Příběh je daleko kontinuálnější, stejně dobře čtivý. Spoustu míst v ději je rovnou vysvětleno, nemusíme tápat. Tenokráte se přesouváme z Brna na malou služebnu VRAN na Těrlicko. Poznáváme mladou elévku Elišku. Poznáváme její kolegy, pro které je většinou mladá holka, která měla zůstat u plotny. Poznáváme jeího parťáka Barana, který jedinný ji alespoň uznává. poznáváme její rodinu. Ostravsko, Havířov... Do děje vstupujeme honičkou Elišky s divoženkou, jejich vzájemným bojem a nečekaným vítěztvím Elišky. A právě toto vítěztví, vyvolá v Elišce první otázky. Další vyvolává přístup kolegů k výsledku boje. A Eliška se ptá a vyšetřuje. Rozplétá tajemství, intriky a nečekané vyústění. A hlavně hledá odpověď na otázku kdo je horší. Zda víly, které požírají lidi, aby přežili, protože to mají v genomu a nebo lidé, ketří víly týrají, zneužívají, pitvají zaživa, aby pod štítem záchrany lidstva získali výhodu?