Literární historik Martin Machovec se ve svém osobně laděném textu vrací k tvorbě svého dlouholetého přítele Karla Kubešky a jeho románu Pozůstalost. S upřímným překvapením odhaluje autora s výrazným hlasem, vyzrálým stylem a silnou výpovědní hodnotou. Pozůstalost představuje vrstevnatý, kompozičně promyšlený román oscilující mezi osobní pamětí, společenskou zkušeností a detektivní zápletkou, který citlivě zachycuje život v „šedé zóně“ normalizačního Československa i jeho dozvuky v přítomnosti.

---

Rád bych řekl několik slov o nové knize Karla Kubešky, která se jmenuje POZŮSTALOST. A chtěl bych o ní promluvit nikoli jako editor nebo korektor, byť jsem se velmi skromným dílem na přípravě této knihy podílel, ale tak trochu jako literární kritik či literární historik.

Než se do toho pustím, chtěl bych říct něco málo osobnějšího. S autorem Karlem Kubeškou se známe již velice dlouho, seznámili jsme se během středoškolských studií, když nám bylo asi šestnáct let a myslím, že mohu říct, že nás pojí celoživotní přátelství. Zájmů zase tak mnoho společných nemáme, ale v mládí jsme sdíleli vášeň pro rockovou hudbu, což nás asi ani dnes neopouští, ale co se týče ostatního, jsou naše profese rozdílné, ale i tak mohu snad říct, že se vzájemně ctíme a respektujeme. Byť se nevídáme příliš často, tak stejně věřím, že nás poutá přátelství velmi dobré a že o sobě prostě víme.

Rád bych zdůraznil, že od nějaké doby vím, že Karel píše také básně, a že mám dokonce od něj takový malý svazek, který se dal tehdy považovat za jeden ze samizdatů. Ale v dalších letech jsem nevěděl, zda přítel Karel dále v tvorbě nějak pokračuje, ať už jako básník nebo prozaik.

Proto, když mě před dvěma nebo třemi lety oslovil s tím, že by byl rád, kdybych si přečetl jeho literární produkci, která posléze vyšla pod trochu tajemným názvem, MENUET PODPATKŮ DALEKO ODSUD, byl jsem trochu na rozpacích, v obavách a zneklidněný. Leč souhlasil jsem. Obavy hned vysvětlím.

Je to tak, že autoři, kteří píší od mládí napíšou tolik a tolik knížek, některé lepší, jiné horší, ale vždy je zřetelné, že ten, kdo se zabývá touto činností tak dlouho, tak je zkrátka literárním autorem. Ta zkušenost je ve tvorbě patrná a zúročená. Naopak autoři, kteří debutují poměrně dosti pozdě mají často ambice, které nejsou na místě. Vyniká-li někdo v určité oblasti nemusí to nutně znamenat, že bude dobrým autorem, ač sám předpokládá, že tomu tak bude. Mnohokrát jsem se s neúměrností v tomto ohledu setkal jako literární historik nebo editor.

Proto mě velice mile překvapilo to, co mi dal Karel Kubeška před dvěma lety ke čtení. Uvědomil jsem si co všechno o něm vlastně nevím. Jeho texty, ať už prozaické nebo básnické svědčí o veliké formální i řemeslné zručnosti, ale také o tom, že má o čem psát, má co sdělit a že jeho hlas je, alespoň pokud ho mohu sám sledovat, dosti ojedinělý.

A teď už se dostávám ke knize, která je tu dnes prezentována, POZŮSTALOST.

To je tedy souvislá próza, možno říci svého druhu román. Na první pohled, nebo spíše na několik prvních pohledů je to text, který je koncepčně zcela zřetelně velice dobře propracován.  Má poměrně dosti složitou strukturu, a tedy v tomto smyslu se jeví jako dílo autora, který má za sebou hodně literárních zkušeností. Co se týče stylizace a práce s textem, mohu konstatovat totéž. Autor využívá velmi zručně nejrůznějších jazykových možností, a velmi zručně a dobře reprodukuje slang a hovorizmy. A z hlediska stylizace také velmi dobře pracuje s takovou, jakousi úřední mluvou oficiálních či oficiózních činitelů včetně úředníků a policistů.

Autor, Karel Kubeška, je celkem neznámý, málokdo o něm ví. Pokud si nesežene informace jinde, může se domnívat, že je v literárním světě nový a že jeho věk může být takový či onaký. Protože kniha POZŮSTALOST, je beletrií, nemusíme samozřejmě text vnímat jako faktografii, tedy nejedná se o svět faktů. Pokud se však osmělíme a začneme obsah vnímat detailněji, zjistíme, že autor patrně nebude nejmladší. V rámci promyšlené kompozice narazíme na časové skoky, kde třeba jedna kapitola je datována rokem devatenáctset sedmdesát, nazvaná, JÁ. Jiná je zasazena do osmdesátých, další do devadesátých let. Tyto časové záběry se volně střídají, takže čtenář je neustále v napětí, a musí vnímat to, o které době se vlastně pojednává. Objeví-li se časové období které se blíží současnosti, tak se z toho dá usoudit, že text byl napsán poměrně nedávno. Je to však současnost, která absorbuje to, co se vlastně přímo váže na minulost. Samozřejmě je otázka, jak toto lze literárně umělecky ztvárnit. A to se Karlovi Kubeškovi podařilo velice dobře. Zaujaly mě především skoky do minulosti, které jsou prostřídány přítomností, čímž, pokud si dovolím číst ten text jako do určité míry autobiografický, či zúročující autorovy zkušenosti. Je zjevné, že se má kam ohlížet. Pokud srovnám tuto knihu s texty autorů více méně našeho věku, či staršími, kteří se také chtějí nějak vyrovnat se svým životem – minulostí, tak je tady jeden rys, který mi připadá velice pozoruhodný. Od devadesátých let byla, nikoli paradoxně ale přirozeně v popředí zájmu literatura v období normalizačním zakázaná, podzemní, tedy vypovídající o zkušenostech lidí, kteří nemohli publikovat, disidentů, chartistů, lidí z undergroundu, prostě podzemní společnosti. Velmi málo textů bylo publikovaných s autory se zkušeností, která sice nevylučovala tento pohled, ale nejednalo se o osoby, které by měly vyloženě zakázáno a znemožněno publikovat. Možná, že to není úplně nejhezčí označení, ale tato oblast, tedy oblast lidí, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech byli principiálně proti totalitnímu režimu, ale nebyli v disentu, jako šedá zóna. Tj. lidé, kteří nebyli vyhazováni ze svých zaměstnání, kteří mohli nějak fungovat. Měli své meze, které naprosto nemohli překročit. Tady tedy nehovořím o literatuře, ale o světě politickém a společenském.

Právě to, co je v té knize pozoruhodné a co mě velice zaujalo, je tato sdělená zkušenost, kterou má velice málo literárních autorů. Tuto prózu je tedy možno číst jako určitou výpověď o minulosti, o sedmdesátých a osmdesátých letech, avšak nejen to. Kniha POZŮSTALOST, je možno říci polytematická. Je to vlastně román s tajemstvím, vlastně trochu detektivka. Název POZŮSTALOST, může vzbuzovat různé asociace, ale čtenář si celkem brzy uvědomí, že jde o konkrétní, z kraje neidentifikovanou pozůstalost, které se má protagonista této prózy nakonec nějakým způsobem dobrat. Vzhledem k těm záměrně retardačním odskokům do vypravěčova mládí, dětství, a ranější a pozdější dospělosti, je čtenář neustále udržován v napětí, kdy už se konečně dozví, o co vlastně jde. Takže je to, mimo jiné detektivka. Já nebudu prozrazovat konec, ale mohu jenom říct, že se to nakonec čtenář dozví, a dozví se něco, co je překvapivé. To je ale jen další z rovin tohoto vrstevnatého textu. Ještě chci říct, že totéž se také týká předchozí autorovy knihy, souboru povídek a básní. Karel se možná zcela záměrně vymezuje vůči takovému drastickému, dryáčnickému způsobu reality, ať už skutečnosti, která tady byla, ale i té, která tady zase v jiné verzi je. Text, který v knize naleznete je velmi harmonický, a možno říci v tom nejlepším slova smyslu komorní. Má určitou stylistickou uměřenost, aniž by se dal označit za idealizaci, to v žádném případě nikoli. Všechny temné momenty, které může současná literatura odrazit jsou latentně přítomny, ale nejsou vyřvávány způsobem, s jakým se třeba často setkáváme u autorů z českého literárního undergroundu, kterým se celý život zabývám. Byť obě formy mají svou oprávněnost. To je jen další z velmi pozitivních rysů této knihy. Mně se osobně kniha Karla Kubešky četla velice pěkně a příjemně ze všech uvedených důvodů.

---

---