Práh, to je město, které si po atomové apokalypse zachovalo svou tvář, jenže je to tvář ďábelská, skrytá pod represivními silami evangelií a jejich laboratoří, které se snaží vymýtit nepatrný problém současného světa. Malefiky. Lidské jedince, jimž začaly klíčit nadpřirozené schopnosti různého druhu. To vyvolává u obyčejných lidí strach, proto je třeba nastavit takový systém, aby v něm mohli malefici alias Našinci, jak si říkají, a obyvatelé bez schopností v klidu žít. Může dopomoci Dotek pro identifikaci infekce Mal-3, můžou to být léky na potlačení nadpřirozené „nemoci“, nebo je to vše jen ďábelská iluze ve jménu Knihy ztracené a Slova nalezeného?

Na cestu romanopisce fantastiky vykročil autor Petr Urban se svou prvotinou Práh: Mezi půlnocí a ďáblem, postapokalyptickým románem z města ovládaného takzvanými evangelii, kde si nikdo nemůže být jistý, že jeho život bude šťastný až do smrti. Přesto není ve sféře literatury úplným začátečníkem. Kromě několika povídek, uveřejněných ve sbornících O lahvičku Miruvoru, O loutnu barda Marigolda, Zrození Modrého měsíce aj., taktéž divadelních her, vydal rovněž sbírku básní pod názvem Básně k pohlazení. Budete-li číst dál, určitě na vás nějaká ta názorná básnička čeká, ale nejdříve musíte překročit Práh, protože přesně toho se tento rozhovor týká! A co vše se v něm můžete dočíst? Jak se měl Práh původně jmenovat? Co se myslí zmíněným Dotekem? Čím se nechal autor inspirovat a jak by podle něho mohl takový svět po atomové válce vypadat? Pravda prý může v Práhu zmizet, ale tady ji máte černé na bílém!

istockphoto-1408330340-612x612

Vymyslel jste novou náboženskou dystopii využívající křesťanských dogmat, co bylo prvotním impulzem k vytvoření tohoto světového řádu?

Vždycky jsem měl na škole rád literaturu a dějepis. A spojení středověku, krásy i moci víry (ať už jakékoliv) mě velmi oslovilo, bylo to hrozně zajímavé a velké – kolik věcí, úžasných i strašlivých, se v celých světových dějinách stalo ve jménu víry? A tahle moc a krása, možnost jejího zneužití v moderním světě… byl asi základ Práhu, který teď můžeme překročit.

Zajímal jste se při psaní Práhu o různé náboženské, ideologické či jiné represivní systémy, jimž nejsou cizí propaganda a regulace svobodné vůle?

V obecné rovině určitě ano, tu a tam jsem nahlédl do dějepisných knih (vlastně jsem dějepis a angličtinu vystudoval, takže jich pár bylo :)) – a víra (tak, jak to vnímám) je tam vlastně úplně všude. Ať už je to víra v ideál, neohroženého vojevůdce nebo Boha. A když někdo umí tuhle víru využít a nebojí se jít do extrémů… ou jé, to se pak otevírají brány nebes… Nebo (bohužel daleko častěji) pekel.

Petr_Urban_-_foto_autoraCo pro vás znamená duchovní aspekt lidského života? Jedná se podle vás o iluzi stvořenou k nadvládě většinové společností, anebo dáváte duchovnu přece jen šanci?

Duchovno mám rád, věřím, že „tam venku něco je“. V naší všednodenní šedi nám může duchovní rozměr nabídnout odpočinek, úlevu a (snad) i uzdravení. Ale pozor – určitě věřím lékařům a naší medicíně! Víra má jistě velkou sílu, ale rozhodně bych ji podpořil pravidelným a poctivým chozením k lékaři. To mi připomíná, že u svého zubaře jsem už nebyl… No, věřím, že mi to zase projde.

Jak si myslíte, že bude náš svět vypadat po jaderné apokalypse? Třeba jako ve vašem postapokalyptickém románu Práh?

Byl bych vlastně moc rád, kdyby to poté vypadalo jako v Práhu – není to místo pro slabochy, ale kdybych si mohl i po výbuchu atomovky zajít na pivo, občas i do divadla nebo do kabaretu, kde hraje jazz… Byl by to asi malý zázrak. Doufám, že se sami nikdy nebudeme muset koukat na „svět poté“.

Malefici, lidé se zvláštními schopnostmi, jsou ve vaší knize odhalováni pomocí tzv. Doteku, který vymyslel otec hlavní postavy Štěpána Kastnera. Mohl byste popsat, jak takový Dotek funguje, pokud se nejedná o velký spoiler? A proč nejsou ve společnosti ovládané evangelii malefici přijímáni?

Je to prosté, milý Watsone – malefici mají na hlavě kostní prominenci, jak by řekl profesor Kastner. Štěpán by se mu vysmál a vysvětlil to tak, že mají pod vlasy drobné, hmatatelné výstupky, ve kterých mnozí vidí čertovské rohy. No a kdo se kdy ve světě plném víry nebál čerta? Navíc, když nikdo neví, co tihle malefici vlastně dokážou. A jak známo, nejsilnějším lidským strachem je strach z neznáma.   

Ve svém románu nabízíte zajímavé spojení postapo sci-fi s křesťanskou mytologií a náboženstvím, jak vás napadlo stmelit tyto dvě fantastické roviny dohromady?

Kdysi dávno, když tohle celé vznikalo, se Práh jmenoval Akkon, protože jsem tehdy ujížděl na křižáckých výpravách. Ale zase už jsem byl trochu starší (bylo mi, tuším, osmnáct :)), takže jsem nechtěl utéct ke klasické fantasy, ale pod vlivem všemožných larpů a městských settingů her na hrdiny jsem zkusil tenhle středověký Akkon přenést do moderního světa. A netrvalo to ani dvacet let :)) a Práh se stal Práhem, jakým je dnes. Je to budoucnost po apokalypse, kde najdete vykřičené bary a ztracené existence, ale myslím, že něco z křižáckého Akkonu tam přece jen dodnes zbývá. Za to moc děkuji všem, kdo se se mnou o mé vizi bavili, brainstormovali, navrhovali… Bez nich by to nešlo!

Osud malefiků lehce připomíná X-Meny, minimálně tím, že mají také nadpřirozené schopnosti a ve společnosti nejsou vítáni. Jací superhrdinové, potažmo antihrdinové, jsou vašimi vzory? Sloužili někteří z nich jako inspirace pro váš příběh?

Tohle byl naopak slušný superhrdinský problém. Superhrdiny mám rád, už od chvíle, kdy jsem od táty dostal první česky psaný sešit Spider-Mana (to, že se jmenuje Petr, je úplně boží!). Ale bylo zatraceně těžké stvořit malefiky a nevykrást všechno od Aquamana až po Zuri. Při psaní Práhu jsem určitě myslel třeba na Batmana a jeho temný Gotham nebo Sin City, hodně přísní jsou třeba i Strážci (Watchmen). Ale snažil jsem se najít vlastní cestu. Sami uvidíte, na kolik se to podařilo.

Prah_obalka_1000RGB

Je v Práhu lepší být prominentní synek jako Štěpán Kastner, anebo zkušený detektiv jako Fil? Kdo je na svět v uličkách města, kde číhá zlo, lépe připraven? Můžeme někde v temnotě potkat samotného ďábla?

Dost možná by bylo nejlepší být geniální Péťa Pleštil, který neřeší ani útlak evangelií, ani všudypřítomnou cenzuru, ale jen své matematické úlohy a složité rébusy. Mít jeho specifický nadhled by mohlo žití v Práhu výrazně ulehčit. A ďábel? Možná, že spíš než v temnotách se skrývá v srdcích – nebo na dně prázdné sklenky.

Jednou z linií příběhu je vyšetřování smrti teenagerky Natálky, jaký vztah k ní detektiv Fil zaujímá?

Fil Horák je bourák ze staré školy, odhodlaný přijít na to, co se stalo – a když při tom bude muset rozdat pár ran, nemá s tím problém. Dobře ví, že svět je místo plné špíny, kde kdosi odmontoval všechny sprchy. Ale když někdo sejme mladou holku, to Fila nehorázně štve – a dodává mu síly znovu a znovu hledat pravdu. I když je pro něj Natálka jen jednou z mnoha holek, co prostě neměly štěstí. A že štěstí je v Práhu stejně vzácné jako pravá brazilská káva.

Zatímco se za první republiky hojně popíjela kontušovka a pivo, ve světě románu Práh to je bohovice nebo apoštolovka (i když sem tam se v ději pivko nebo šampáňo také mihne). Jak vás tento skvostný příspěvek do pléna alkoholu napadl? A jak vlastně oba nápoje chutnají?

Bylo myslím kolem jedenácté večer a po dalším z rozhovorů s úžasnou Pavlínou Kajnarovou jsem si říkal, jak ještě víc dát Práhu jeho jedinečného ducha, najít krásu v jednoduchosti dní a nocí běžných Prážanů. A nějak mi v hlavě vytanula myšlenka, že pijí vlastně „Bůh ví co“. Takže nejdřív to byla bůhvice, ale nakonec jsme dali dohromady bohovici. Apoštolovka mě napadla už nějak dřív, líbí se mi, jak to zní. Zaklínat se apoštoly, když nezřízeně pijete, má, myslím, své vlastní kouzlo. A jak to chutná? No, když nemáte moc na výběr, myslím, že vlastně výborně.

Myslíte, že svět, ve kterém dnes žijeme, potlačuje naši svobodnou vůli podobně jako fanatické dodržování systému evangelií v Práhu?

Tenhle svět má rozhodně spoustu problémů a jsou tu mnohé oblasti, kde je svoboda slova velmi vzácná – a přitom tolik potřebná. Ale myslím, že třeba u nás v Čechách je na tom svobodná vůle velice dobře. Ano, jistě, ne vždy a ne všude. Jsou názory, které jsou nepopulární, za které hrozí, že dostanete v hospodě po ústech nebo že ztratíte pár kamarádů. Ale není tu cenzura, neudává se, lidé se za názory nezavírají do vězení… To v Práhu je to mnohem jednodušší – když se nelíbíte příslušníkovi gardy, máte prostě smůlu a jdete za katr, nebo se dostanete třeba do tajemného Zápraží. Překvapivě – není to za odměnu.

My už to tak trochu víme, ale čtenáři ještě nikoliv – co se každou noc odehrává v prážském baru Desatero? Můžete alespoň trochu naznačit?

Je to nejlepší místo, kde v celém městě být! Jen tady se veškerá boží přikázání každou noc poruší… A některá nejenom jednou.

Odkdy jste toužil psát fantastiku a kdy jste se odhodlal, že svou vizi naplníte?

Bavilo mě to už někdy od třetí třídy, úplně jsem tehdy propadl Lone Wolfovi, běhal po plácku u chaty v zeleném padáku, který představoval plášť rytíře Kai. Pak jsem se přes Černého Korzára dostal až k Davidu Gemmelovi. A to je láska, která mě drží dodnes. Moc mě mrzí, že tenhle velikán odešel tak brzo. No a… já to prostě musel zkusit. Taky vymyslet ty velké příběhy. Krátké věci jsem psal už nějak v devíti letech, pak jsem začal psát povídky, psal jsem do soutěží a sborníků. Jasnou vizi, že Práh, který dřív existoval jen v povídkách a náčrtech, přeměním v knihu, přišel s covidem. Řekl jsem si, že když ne teď, tak nikdy – a zabořil se do toho až po uši… A vynořil jsem se vlastně až teď. Ale doufám, že jen na chvilku. Pod hladinou je to totiž hrozně zajímavé.

Dělal jste si při psaní románu poznámky, nebo jste psal spíš zpaměti? Stalo se vám někdy, že jste se zasekl? Máte při psaní nějaké rituály?

Než začnu psát (pokud to není o výjimečně odpadlé hodině ve škole), tak si rád přečtu poslední část, zavřu oči, nadechnu se a snažím se nasát atmosféru toho, co jsem vytvořil předtím – a když jsem toho plný, dám se do psaní. Zkouším si představovat, že jsem přímo v ději, aby to celé drželo při sobě. A píšu spíš zpaměti než z poznámek (což se mi teda párkrát vymstilo), ale tu a tam jsem si vždycky něco zuřivě načmáral na kus papíru, abych to třeba do rána nezapomněl – často právě ve chvílích, kdy jsem se zasekl. A že jich bylo.

Basne_k_pohlazeni_FRONT_small_WEBVíme o vás, že rád píšete také básničky. Nenahodil byste v souvislosti se svým románem jeden, dva veršíky? Zkrátka malou ochutnávku básně, ať je nám krásně?

Co až když sami, ve stínech,

přistihnem sebe při činech,

při kterých se až ruce chvějí?

Budeme ti, co odpouštějí?

A nakonec něco krapet filozofičtějšího. Žijeme podle vás v pekle, v ráji nebo je vše kolem nás očistec? Jak to máte vy?

Myslím, že žijeme v naší vlastní době. Ráj, peklo nebo očistec může být pro každého něčím úplně jiným. A ačkoliv je někdy doba vážně krutá, naděje stále existuje. Já jsem hrozně rád, že to mám tak, jak to mám – mám při sobě milující manželku, úžasnou dceru, sestru, skvělou rodinu a kupu přátel, co „nepřestanou hrát, když nemám chuť se smát“ :) Moc za tenhle svůj ráj děkuju. Bez skvělých lidí by Práh nikdy nebyl takový, jaký je dnes.



V NAKLADATELSTVÍ BRZY VYJDE

ANEB NA CO SE TĚŠÍME

Copyright © 2002 - 2024 , Nakladatelství Epocha s.r.o.