Pavel Švec, praprasynovec generála Karla Kutlvašra, dal dohromady knihu vzpomínek svého předka na Pražské povstání.

---

Vzpomínky generála Karla Kutlvašra na Pražské povstání nesměly za komunistického režimu spatřit světlo světa. Nová kniha, kterou editoval jeho praprasynovec, novinář Pavel Švec, tuto křivdu napravuje. Proto jsme s ním promluvili o osobě Karla Kutlvaša, jeho odkazu a významu v dnešní době.

Jste editorem knihy Generál Karel Kutlvašr: Vzpomínky na Pražské povstání. Jak byste ji čtenářům představil?

Věřím, že pro většinu Čechů již není Pražské povstání něčím neznámým, nedůležitým či událostí, kterou vnímají překrouceně skrze komunistickou propagandu. Tato kniha nabízí ucelený přehled revolučních dní postavený na konkrétních a autentických vzpomínkách vojenského velitele povstání Karla Kutlvašra. Nabízí spoustu dosud veřejnosti neznámých detailů i osobní svědectví člověka, který byl takříkajíc přímo u toho. A také je to napravení obrovské křivdy, které se na generálovi dopustil komunistický režim. Kutlvašr tyto vzpomínky sepsal v kriminále, kam ho nespravedlivě zavřeli, a rukopis zůstal na desítky let v moci totalitního režimu. Nikdy se neměl dostat ven. Děkuju Nakladatelství Epocha, že pomohlo tuto křivdu napravit.

Paměti Karla Kutlvašra nemohly vyjít kvůli jeho politickému věznění za totality a tuto křivdu jste se teď rozhodl napravit. Bylo to vaše rodové spojení s Karlem Kutlvašrem, co vás k tomu přivedlo?

Že jsem generálův praprasynovec hrálo samozřejmě zásadní roli. Jako novinář se sice roky věnuji právě historickým tématům a lidským osudům – ať už z doby komunismu, či nacistické okupace – ale v jiných případech jsem zatím nešel tak daleko, abych slovo od slova přepsal stovky stran rukopisu uchovaného v Archivu bezpečnostních složek, pátral tak podrobně po širokých souvislostech, sháněl fotografie a nakonec vše zpracoval pro samostatnou publikaci.

V knize je obsažena i řada materiálů a fotografií, které by jinak nevyšly. Objevil jste díky práci na knize něco, co jste o svém praprastrýci nevěděl?

V rodinném archivu máme velké množství dokumentů, které poslední roky zpracovávám. Další se objevují u příbuzných či v různých archivech. Například teď se mi dostal do ruky deník generálovy manželky Jelizavety, která sugestivně popisuje okamžiky zatčení Karla Kutlvašra po komunistickém puči v roce 1948. Že bych něco důležitého vysloveně nevěděl, to asi ne. Na druhou stranu se mi osobnost člověka, který zemřel skoro dvacet let před mým narozením, díky této práci stále více obnažuje, prohlubuje, zhmotňuje. To je úžasné.

Co vás osobně ve vzpomínkách vašeho předka překvapilo nebo zaujalo nejvíce?

Nejvíce mě zaujala jeho nesmírná noblesa, kultivovanost, slušnost. On byl skutečně velmi čestným člověkem. A i na to v pokřivené době doplatil.

Kniha mapuje významnou historickou epochu v našich dějinách a podrobně líčí události Pražského povstání. Čím je tento pohled do minulosti pro dnešního čtenáře stále relevantní?

Řekl bych, že je tato událost podstatná hlavně pro hrdost tohoto národa. Čtyřicet let vlády komunistů byla mimořádná důležitost Pražského povstání umenšována a zpochybňována. Bylo to největší bojové vystoupení Čechů v moderních dějinách. A je velkým dluhem, že dosud - tři čtvrtiny století poté - nejsou ještě známy počty a jména padlých a zavražděných z těchto několika květnových dnů. Naštěstí skupina historiků VHÚ poslední roky tyto seznamy zpřesňuje, doplňuje, dohledává jména. Není pochyb, že povstání mělo význam pro část tehdy ještě okupované Evropy, zkrátilo válku, zabránilo zničení Prahy Němci, kteří si z hlavního města chtěli vytvořit „poslední“ pevnost. Ostatně i to generál Kutlvašr ve svých vzpomínkách analyzuje. A povstání také ukázalo, že jsou Češi velmi schopní a odvážní bojovníci. Žádní Švejkové, což se tu neustále nesmyslně podsouvá.

Jak Vy osobně vnímáte v posledních letech vyhrocenou diskusi zejména mediálně sledovaných osobností kolem Pražského povstání, generála Koněva či tzv. vlasovců?

Člověk, který se do těchto diskusí pouští, by měl znát nezkreslený historický kontext. Neměl by ho vnímat ideologickým pohledem. Jednotky generála Vlasova jsou zkrátka problematické nejen tím, že bojovaly na straně nepřítele – byť v mnoha případech vlastně ruští zajatci neměli moc na výběr –, ale zejména zvěrstvy, kterých se dopouštěly některé oddíly vlasovců třeba v Polsku. Nicméně určitou pozitivní roli v Pražském povstání vlasovci sehráli, tak to je a i tak by se na ně mělo hledět. Na jednotlivé vojáky, kteří tu padli v boji za osvobození Prahy, potažmo Čech. Osobně bych těmto jednotkám nové pomníky nestavěl, stačilo, aby se pečlivě pečovalo o hroby vojáků v Praze. Nicméně žádnou krajní názorovou pozici v této věci nezastávám. Ani v případě maršála Koněva. Jeho socha měla být podle mě odstraněna před 30 lety, dnes už ne, osobně mi stačil vysvětlující nápis na soklu pomníku. Ale když už se to stalo, a socha z Dejvic zmizela, OK. A jestli se mě ptáte na to, zda měli Češi na konci války v Praze bojovat a její hlavní osobnosti se v tomto boji angažovat, tak myslím že ano. Ale nemělo se na ně programově zapomenout, nebo je lživě vykreslovat, což je zejména důsledek vlády komunistů a vlivu Sovětského svazu. Ostatně takřka všechny tyto osobnosti komunistický režim krátce po válce zničil.

Často se říká, že České republice chybí v její historii kladní hrdinové. Jak se na podobná konstatování dívá člověk, jehož předek stál v čele takové události, kterým bylo Pražské povstání?

To je nesmysl. Tento národ má mnoho kladných hrdinů. Ale jak jsem říkal, strašně rychle se na ně zapomíná, snad až cíleně. A nejde jen o velitele. Občas si představuji situaci, kdy v květnu 1945 táhla na Prahu ze severu silná německá 20. tanková divize s cílem rozprášit povstání. A ve vesnici Dolní Chabry, která je dnes součástí hlavního města, tuhle obrovskou přesilu zdrželi zdejší povstalci. Obyčejní lidé, tatíci, sotva dospělí kluci, kteří přitom nemuseli dělat vůbec nic. Dole u Vltavy se Pražané teprve chystali na útok, zpevňovali barikády a ten zuřivý boj nahoře za kopcem pouze slyšeli. Co si asi tak říkali, když střelba utichala a oni věděli, že oslabení povstalci, které ani neměli šanci znát, padli? Nicméně právě díky odvaze bojovníků v Chabrech získali čas. Takových případů je mnoho. Nemusí to být pouze ikonické osobnosti typu parašutistů bojujících v kostelní kryptě do posledního náboje. Zkrátka tenhle národ kladné hrdiny má. Bohužel až příliš často to s nimi končí špatně.

Život Karla Kutlvašra reflektuje velké úspěchy, ale i obrovská zklamání a lidské prohry. Plyne z něho podle Vás nějaké ponaučení pro dnešní často rozdělenou společnost a dynamicky se měnící svět?

Generála Karla Kutlvašra se zvrácený totalitní či autoritativní režim snažil umlčel, zdiskreditovat, vymazat z paměti lidí. Z toho mi plyne: nezapomínejme, zajímejme se, přemýšlejme v souvislostech, poučme se. Generálovi vzpomínky na Pražské povstání se nikdy neměly dostat na veřejnost. A nakonec dostaly, byť to trvalo 60 let. Čili další důležité poučení zní: zlo nezvítězí.

---

---